Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Saveway LLC, se sídlem 3422 Old Capitol Trail, PMB 1362, Wilmington, New Castle, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 346/2024-1730 ze dne 21. 2. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 264/2022-1544 ze dne 21. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Města Kutná Hora, RKT – Rovnací a kotevní technika, státního podniku v likvidaci, se sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4, a Václava Šťastného, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podstatou řízení před Ústavním soudem je otázka, zda stěžovatelkou namítané pochybení krajského soudu ohledně doručování představuje porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků řízení a práva vlastnit majetek.
2. V civilním řízení před obecnými soudy šlo o určení vlastnického práva k pozemkům. Stěžovatelka zde vystupovala jako žalovaná, a to až od odvolacího řízení před krajským soudem, během něhož krajský soud připustil vstup stěžovatelky do řízení na straně žalované.
3. Stěžovatelka podala proti shora označenému rozsudku krajského soudu dovolání, které však napadeným rozsudkem odmítl Nejvyšší soud. Podle Nejvyššího soudu totiž dovolání stěžovatelky neobsahovalo způsobilý dovolací důvod. Stěžovatelka v dovolání namítala, že krajský soud v rozporu s Haagskou úmluvou o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních (Haagská úmluva) nedoručoval jednotlivé písemnosti přímo jí, ale její organizační složce. Některé listiny – zejména předvolání k ústnímu jednání – nebylo doručeno vůbec. Podle stěžovatelky jí tak krajský soud znemožnil účastnit se řízení a hájit svá práva. Nejvyšší soud však uzavřel, že tato námitka vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a takové vady § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do velké míry opakuje námitky z dovolání. Uvádí, že jí v průběhu řízení před krajským soudem nikdy nebyly řádně doručeny klíčové soudní písemnosti, a to včetně usnesení o přistoupení, žaloby, předvolání k jednání (to navíc nebylo doručeno ani její organizační složce) i samotný napadený rozsudek krajského soudu. Stěžovatelka má za to, že jí tím krajský soud upřel možnost efektivně hájit svá práva v řízení, čímž porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovné zacházení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Nejvyšší soud pak podle stěžovatelky toto porušení jejích základních práv bez hlubšího zkoumání aproboval.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a vůči rozsudku krajského soudu nepřípustná.
6. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že stěžovatelčiny námitky mají povahu zmatečnostní námitky podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení totiž účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné a meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se obecně míní takový postup, jímž soud znemožnil účastníku řízení například právo účastnit se jednání, činit přednesy či podání, navrhovat důkazy apod. Právo na projednání věci za účasti účastníka je jednou ze základních zásad civilního procesu, a její nerespektování vede ke zmatečnosti řízení.
Nejčastějším důvodem uplatňování tohoto zmatečnostního důvodu bývá kupříkladu skutečnost, kdy soud účastníky obeslal na nesprávnou adresu [Petr, B. a Jirsa, J. § 228-231 Přípustnost. In: Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer, 2023; nebo Doležílek, J. § 229 (Důvody zmatečnosti). In: Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. C. H. Beck, 2023, marg. č. 26.) a Lebeda, M. § 229 (Přípustnost žaloby pro zmatečnost). In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář.
Wolters Kluwer, 2016].
7. V posuzované věci stěžovatelka namítá, že v důsledku nesprávného postupu krajského soudu jí byla upřena možnost efektivně hájit svá práva v řízení. To je přesně důvod, pro který mohla a měla podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 a násl. o. s. ř. Stěžovatelka však takovou žalobu nepodala, místo toho podala dovolání a následně ústavní stížnost.
8. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je ovšem stěžovatelka povinna v popsané situaci před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost podat. Touto žalobou lze totiž dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a nálezy, které na jeho závěry navazují - viz např. sp. zn. IV. ÚS 3398/22 , bod 16; I. ÚS 2903/14, bod 28; IV. ÚS 2244/09, bod 7).
9. Pokud stěžovatelka tento opravný prostředek nevyčerpá, je ústavní stížnost v rozsahu daného zmatečnostního důvodu nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (nejde-li o výjimečný případ podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Podstatou řízení o ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita – Ústavní soud je povolán k přezkumu teprve tehdy, nelze-li namítanou vadu napravit v rámci soustavy obecných soudů. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou totiž základní práva a svobody pod ochranou celé soudní moci, nikoliv pouze pod ochranou Ústavního soudu. Ten je až jakousi poslední záchrannou brzdou; nemůže však zasáhnout tam, kde neměly příležitost zasáhnout obecné soudy (byť ji mít měly).
10. Ústavní soud se tak kvůli nevyčerpání opravného procesního prostředku v podobně žaloby pro zmatečnost nemohl věcně zabývat tím, zda krajský soud postupoval při doručování řádně, dodržoval povinnosti plynoucí ze zákona i z mezinárodních smluv a neupřel stěžovatelce ústavně zaručená práva v soudním řízení.
11. Co se týče přezkumu rozsudku Nejvyššího soudu, zde Ústavní soud mohl pouze posoudit, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání ze zákonných důvodů a neomezil tak stěžovatelce právo na přístup k soudu, které tvoří součást práva domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny).
12. Podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodů vad podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Protože stěžovatelka žádný jiný okruh dovolacích námitek neuplatnila, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout. Takovému závěru, který Nejvyšší soud vysvětlil zejména v bodě 22 napadeného rozsudku, proto není z ústavněprávního pohledu co vytknout a ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu