Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem Francouzská 16, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 2 T 165/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 2 To 21/2009, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů. Uvádí, že soud prvého stupně vzal za věrohodné výpovědi svědků H. a K., aniž by tuto věrohodnost jakkoli zkoumal a zabýval se tím, zda z místa, kde tito svědci stáli v době údajného činu, mohli skutkový děj vidět a popsat jej tak, jak jej popisovali. Výhled těchto svědků dovnitř vozidla byl přitom limitován nákladem na zavazejícím vozíku a postavou samotného stěžovatele. Soudy dále neprovedly navržené důkazy sloužící k jeho obhajobě, konkrétně důkaz rekonstrukcí na místě činu. Ignorovaly též rozpory mezi výpovědí poškozeného a znaleckým posudkem MUDr. F. Skutečnost, že by stěžovatel poškodil na vozidle poškozeného stěrač, centrální zamykání a ovládání bočního skla, pak nebyla prokázána vůbec.
V uvedených pochybení stěžovatel spatřuje porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, čl. 39 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Proto navrhuje, aby Ústavní soud porušení citovaných ustanovení konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Skutkový děj zjištěný obecnými soudy je v dané věci podložen výpověďmi svědků i výsledky znaleckého zkoumání, které se navzájem podporují a tvoří ucelený řetěz, usvědčující stěžovatele. Ústavní soud neshledal ničeho, co by svědčilo o neúplnosti či jiných vadách provedeného dokazování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2009
František Duchoň předseda senátu