Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. O., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 Co 540/2016-439, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas se zrušením střídavé péče, jež byla stanovena rozsudkem soudu prvního stupně. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 v souvislosti se svěřováním dítěte do střídavé péče mimo jiné konstatoval, že "Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje.
Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka.".
V projednávaném případě si byl odvolací soud vědom toho, že nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, podílí-li se na jeho výchově oba rodiče. Tomu odpovídá i stěžovatelem požadovaný model střídavé péče. Nicméně tento není samospasitelný a nelze jej aplikovat bez dalšího na všechny případy daného druhu. Obecné soudy musí v každém jednotlivém případě pečlivě zkoumat, zda je zavedení střídavé péče v nejlepším zájmu dítěte. To se stalo i v předmětném případě, kdy odvolací soud zohlednil duševní a zdravotní vývoj nezletilé.
Vyšel přitom ze způsobu jejího porodu, pozdního nástupu nezletilé do školy, opakování první třídy a diagnostikování její poruchy soustředění. Z uvedeného plyne, že nezletilá se v útlém věku musí vyrovnávat s řadou objektivních skutečností, které ji nutně, tím či oním způsobem, zatěžují, např. změna třídního kolektivu. Zvyšování další zátěže nezletilé tím, že se bude muset vyrovnávat ještě se změnou výchovného prostředí, není v jejím nejlepším zájmu, a proto považuje Ústavní soud závěry odvolacího soudu za ústavně konformní.
Shora uvedené však neznamená, že k zavedení tohoto způsobu výchovy nemůže v budoucnu dojít. To však za předpokladu, že budou obecné soudy přesvědčeny o tom, že nezletilá tuto zřejmě nejnáročnější formu výchovy zvládne a že její zavedení nebude mít vliv na její psychickou pohodu.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že novým rozhodnutím došlo formálně ke zkrácení doby styku mezi jím a nezletilou, neboť styk byl fakticky realizován v lichém týdnu od čtvrtka 14:00 hod. do neděle 17:00 hod. Nově byl rozhodnutím soudu styk stanoven od čtvrtka 16 hod do neděle 17 hod. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává odpověď na takto vznesenou námitku - formálně vzato matka nemůže předávat dítě ke styku v době, kdy je v práci. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že rodiče pečují o nezletilou řádně a není tedy důvod, pro který by mělo, byť formálně-právně, docházet k omezování styku stěžovatele s nezletilou. Shora uvedené formálně-právní omezení styku nepovažuje Ústavní soud za natolik zásadní, aby bylo lze uvažovat o zásahu do jeho základních práv a svobod.
Namítl-li stěžovatel, že se krajský soud řádně nevěnoval tomu, kdo z rodičů může za převážně vyvolávané konflikty mezi nimi, je toto zjištění z hlediska rozhodování svěření dítěte do střídavé péče v předmětném případě podružné. Nelze přehlédnout, že primárním důvodem, pro který odvolací soud nepřistoupil na zavedení střídavé péče, byl duševní a zdravotní stav nezletilé. Stejně tak se odvolací soud vypořádal i s výší výživného, když uvedl, že nástup nové vyživovací povinnosti k nezletilé dceři A. byl kompenzován nárůstem potřeb nezletilé M.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu