Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Radky Tiché, Jana Tichého a Daniely Tiché, zast. JUDr. Robertem Vargou, advokátem, sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.2.2013, č.j. 13 Co 91/2013-72, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 obč. soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítá, je následující: Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 13 Úmluvy:
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2 Listiny:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o "Ústavním soudu"), jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, a podle § 74 téhož zákona lze spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Z poměru obou ustanovení je zřejmé, že návrh na zrušení právního předpisu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, proto návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost. Tento závěr se odráží v dosavadní judikatuře Ústavního soudu např. požadavkem, že musí jít o zákon "jehož má být při řešení věci použito", tedy o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má ho být užito při rozhodnutí ve věci samé ...
(srov. usnesení Pl. ÚS 39/2000).
V posuzované věci je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy bylo meritem sporu posouzení oprávněnosti nároku stěžovatelů na zaplacení neuhrazeného nájemného. Proti rozsudku soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, stěžovatelé nevznášejí žádné námitky, že by jím bylo porušeno některé jejich základní právo nebo svoboda. Z tohoto pohledu je proto jejich ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Akcesorický návrh na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 obč. soudního řádu sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené a bohaté judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 obč. soudního řádu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu