Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. června 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Vězeňské služby České republiky, Generální ředitelství Praha, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 6 As 62/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 12 Ca 63/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Shora uvedeným rozhodnutím soudu I. stupně bylo zrušeno příslušné rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby a věc se vrátila stěžovateli (žalovanému) k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost zamítl.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má zato, že k podání ústavní stížnosti je aktivně legitimován, neboť v dané věci nevystupoval jako orgán veřejné moci, nýbrž vystupoval v pozici zaměstnavatele. Přitom poukázal na dle jeho slov "nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 182/05
a
IV. ÚS 367/03
" (v tomto případě jde však toliko o usnesení).
Ústavní soud konstatuje, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st-9/99 Ústavní soud mj. konstatoval, že "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod... Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
Pro vypořádání se s otázkou aktivní legitimace stěžovatele bylo třeba posoudit, zda Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, coby orgán jednající za stát, vystupovala v dané věci jakožto nositel veřejné moci či nikoli. Rozhodující tedy bylo v této souvislosti vymezit pojem "veřejná moc". V nálezu, na který stěžovatel odkazuje se k tomuto problému mimo jiné uvádí: "Tento pojem Ústava nedefinuje; proto k jeho obsahovému ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se přiklonil k tzv. mocenské teorii. Již Ústavní soud ČSFR konstatoval, že "veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, zda tedy může stát do těchto práv a povinností zasahovat" (Nález č. 3/1992 Sb. Ústavního soudu ČSFR). Ústavní soud České republiky na takové pojetí veřejné moci ve své judikatuře (srov. např.
II. ÚS 75/93
a další) výslovně navázal. Ústavní soud tak konkludoval - ve smyslu předchozí judikatury - že veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí na vůli tohoto subjektu nezávisí."
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může stát prostřednictvím svých orgánů v omezeném rozsahu podávat jen v případech, v nichž nevystupuje vrchnostensky. V této souvislosti pak nelze ani odhlížet od toho, že osoba, o jejíž majetkových právech stěžovatel rozhodoval, nebyla v pracovněprávním vztahu ke stěžovateli, nýbrž šlo o poměr služební. Takový poměr není ovládán svobodnou vůlí jeho účastníků, nýbrž důsledně se řídí právními předpisy.
Tak i v daném případě stěžovatel autoritativně rozhodl o zastavení výplaty příspěvku za službu (zamítl jeho odvolání a napadené rozhodnutí ředitelky odboru ekonomického potvrdil) Mgr. J. C., který byl v původním soudním řízení žalobcem. I z této skutečnosti je patrno, že dnešní stěžovatel se zcela jednoznačně nacházel ve vztahu k této osobě ve vrchnostenském postavení, které mu umožňovalo jednostranně rozhodovat o jejích majetkových právech. Ostatně i samotný fakt, že jeho rozhodnutí bylo přezkoumáváno správními soudy svědčí o vrchnostenském postavení stěžovatele.
Všechny tyto skutečnosti odlišují věc stěžovatele od věci, kterou řešil Ústavní soud nálezem
sp. zn. I. ÚS 182/05
, na který stěžovatel poukazuje, v němž šlo o poměr, který se řídil zákoníkem práce. Stejným způsobem se věc stěžovatele odlišuje i od věci, která byla řešena usnesením
sp. zn. IV. ÚS 367/03
, na které stěžovatel rovněž poukazuje, které však na rozdíl od nálezu není závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), nýbrž požívá závaznosti toliko inter partes.
Z uvedeného je patrno, že návrh stěžovatele nelze než považovat za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Z tohoto důvodu bylo třeba návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj