Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Š., zast. Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2010, č.j. 30 Co 36/2010-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce Horoměřice, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a napadené usnesení zrušil. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Obvodní soud usnesením ze dne 10.12.2008, č.j. 64 Nc 1757/2008-7, nařídil exekuci na stěžovatelům majetek podle vykonatelného rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků obce Horoměřice ze dne 20.10.2005, č.j. RP 10/05 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 000,- Kč (pokuta), jakož i pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 000,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, a pověřil provedením exekuce konkrétního soudního exekutora. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval, že řízení ve věci RP 10/05 bylo zahájeno na základě oznámení přestupku, jehož se měl povinný dopustit tím, že vozidlem Multicar znečistil komunikaci.
Kromě toho, že polemizoval s naplněním skutku, poukazoval na fakt, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce podle rozhodnutí, které postrádalo doložku vykonatelnosti, neboť rozhodnutí obce je opatřeno doložku, kterou vyznačil a opatřil razítkem se státním znakem obecní úřad. Dále namítal, že věc projednával k tomu nepříslušný orgán, že tak měl učinil obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tyto vady způsobily, že soud I. stupně nařídil exekuci, aniž by proto měl splněny podmínky. Městský soud neshledal odvolání opodstatněným a usnesení soudu I.
stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí vydal orgán obce v rámci své samostatné působnosti, která zahrnuje záležitosti ochrany veřejného pořádku, přičemž si obce mohou zřizovat komise k projednání přestupků. Zdůraznil, že k námitkám zpochybňujícím věcnou správnost exekučního titulu nelze v exekučním řízení přihlédnout, a že věcnou nepříslušnost správního orgánu mohl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení prostřednictvím příslušných opravných prostředků. Dále konstatoval, že správní rozhodnutí ze dne 20.10.2005, které bylo vydáno v samostatné působnosti obce, je opatřeno razítkem obce spolu s jejím znakem, a rovněž další jeho náležitosti jsou v souladu se správním řádem; rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.12.2005 a stalo se vykonatelným, je tak způsobilým exekučním titulem.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (event. práva na spravedlivý proces) chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nepříznivým důsledkům nařízení exekuce. Stěžovatel však musí respektovat příslušnou právní úpravu, v dané věci zejména podmínky přípustnosti odvolání proti usnesení soudu I. stupně, kterým se nařizuje exekuce. Podle právní úpravy účinné v rozhodném období (srov. § 44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31.10.2009) nebylo možné v odvolání namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce.
Proto městský soud v souladu s tímto ustanovením uzavřel, že ke stěžovatelovým námitkám zpochybňujícím věcnou správnost rozhodnutí nelze přihlédnout, a námitky zaměřené vůči neexistenci exekučního titulu podrobně posoudil a jejich neopodstatněnost věcně správně zdůvodnil (viz str. 3 napadeného usnesení). Pokud se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti s těmito závěry polemizovat a svým námitkám dát ústavněprávní dosah, nemůže být jeho snaha - z těchto důvodů - úspěšná; v duchu zásady vigilantibus iura bylo na něm, aby svoje námitky uplatnil v řádných fázích správního řízení; současně však musí vzít v úvahu přísné podmínky pro zjištění klasifikace správního rozhodnutí jako rozhodnutí nicotného (s přihlédnutím se skutečnosti, že rozhodnutí o přestupku bylo vydáno podle předchozího správního řádu, tj. podle zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu