Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. M. Z., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 8 To 275/2003, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1343/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Ústavní soud konstatuje, že i když se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nedomáhal zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu stížnosti a z jejího záhlaví lze dovozovat, že ústavní stížností napadá i toto usnesení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2003 bylo řízení proti stěžovateli zastaveno podle § 314 c odst. 1 písm. a) trest. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) trest. řádu.
Stěžovatel konstatoval, že soud prvého stupně dospěl k závěru, že trestnost jeho jednání zanikla tím, že doplatil výživné dlužné dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. prosince 2001, spisová značka Nc 6/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.dubna 2002, sp. zn. 20 Co 119/2002, který nabyl právní moci dne 13.června 2002. Stěžovatel poté podrobně zrekapituloval obsah své stížnosti proti napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.
6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003. V této stížnosti prý poukázal na to, že správně měl soud řízení zastavit z důvodu daného ustanovením § 172 odst. 1, písm. a) trestního zákona, neboť podle jeho názoru bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo. Domnívá se - a ze slov své bývalé manželky prý ví - že trestní stíhání bylo zahájeno na základě jejího trestního oznámení, jež učinila na podporu civilního sporu, který proti němu vedla. Po celou dobu trestního stíhání se stěžovatel cítil být nevinen.
Stěžovatel v této stížnosti polemizoval i s výkladem judikatury, která se této problematiky týká. Judikatura podle něj prosazuje zásadu, že orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit na výživné, samostatně, se zřetelem k ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině a nejsou v tomto ohledu vázány soudním rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení. To však nelze podle mínění stěžovatele vyložit jako "libovůli orgánů činných v trestním řízení a nerespektování civilních rozhodnutí" a není možné je chápat jako nezávislost na vyřešení otázky v civilním soudním řízení.
Takový stav by prý vedl k nežádoucí právní nejistotě a vyústil by v situaci, že namísto opatrovnických soudů by rozhodovaly soudy trestní. Stěžovatel zdůraznil, že realizuje platby výživného v souladu s pravomocným rozhodnutím civilního soudu, na jehož základě uhradil i staré výživné v termínech splatnosti určených soudem. Uvedená stížnost však byla městským soudem, jak shora uvedeno, zamítnuta. Po rekapitulaci obsahu této stížnosti přistoupil stěžovatel k poměrně strohé ústavněprávní argumentaci.
Městskému soudu v Praze vytýká porušení zásad řádného rozhodnutí a dostatečného vypořádání se s námitkami stěžovatele a nedostatek úplného a přesvědčivého odůvodnění v souladu s již dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu ČR.
Dále vytýká celému řízení údajné průtahy, kdy prý "příkladně o stížnosti do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce až bezmála po devíti měsících a tím byl neúměrně prodlužován tento protiprávní stav". Stěžovatel tvrdil, že výživné plnil řádně dle svých možností. V civilním řízení, v němž se nejdříve rozhodovalo o tom, který z rodičů bude mít děti ve výchově, se dlouho obtížně rozhodovalo také o určení výše výživného. Manželka stěžovatele prý zneužila trestního stíhání, které podle stěžovatele nikdy nemělo být započato, na podporu svého občanskoprávního sporu. Po celou dobu trestního stíhání - od roku 1999 do roku 2003 - manželka údajně prohlašovala před soudy, známými, kolegy stěžovatele i dětmi, že stěžovatel je trestně stíhán a značně tak snížila jeho osobní čest i dobrou pověst.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na obsah trestního spisu, podle něhož obžalovaný M. Z. neplatil řádně výživné, leč do doby než soud I. stupně ve věci rozhodl, dlužné výživné uhradil a v současné době platí řádně i běžné výživné. Nebylo prokázáno, že by neplacení výživného mělo trvale nepříznivé následky. Skutek obžalovaného se stal, ovšem dodatečným splacením dlužného výživného zanikla trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. ve smyslu § 214 tr. zákona, jak správně uzavřel soud 1. stupně. Ke stížnosti obžalovaného stížnostní soud dále mj. uvedl, že sám obžalovaný po podání obžaloby navrhl jako jednu z možností zastavení trestního stíhání důvod podle ust. § 172 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze shledal napadené usnesení správným, stížnost obžalovaného jako neodůvodněnou zamítl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání odmítl, neboť stěžovatelovy námitky prý primárně směřovaly do oblasti skutkových zjištění; stěžovatel totiž tvrdil, že se nestal skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, jelikož platí výživné v souladu s rozhodnutím civilního soudu. Nešlo tedy o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatňuje.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s důvodem, pro který soud zastavil jeho trestní stíhání. Ústavní stížnost je tak zcela postavena na odlišném právním názoru stěžovatele, který polemizuje zejména s odůvodněním napadených soudních rozhodnutí. Na tomto místě je proto nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost v zásadě musí - z povahy věci - směřovat vždy jen proti (materiálně vzato) negativnímu rozhodnutí, které se týká stěžovatele. Za taková však nelze - z objektivního hlediska - napadená rozhodnutí považovat. Stěžovatel toliko subjektivně pociťuje jejich odůvodnění jako nesprávné, byť došlo k zastavení jeho trestního stíhání a domnívá se, že se tak mělo stát z jiného důvodu, z čehož přímo dovozuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv.
Tento názor Ústavní soud nesdílí. Je třeba připomenout, že i potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod musí být významné intenzity, což jediné odůvodňuje kasaci pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Taková situace však v souzené věci nenastala. Samo odůvodnění napadených rozhodnutí se pak Ústavnímu soudu jeví jako dostatečná a přesvědčivá. Pouhá nespokojenost s procesním postupem či s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů nedosahuje v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu -ústavněprávní roviny.
Z toho vyplývá, že nelze podrobně přezkoumávat postup a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení včetně údajně souvisejícího občanskoprávního řízení za účelem zjištění, zda bylo či nebylo již zastavené trestní stíhání vedeno bez jakýchkoli pochybení a průtahů ze strany orgánů veřejné moci. Podle jeho konstantní judikatury mu totiž - z hlediska jeho Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vytyčených kompetencí - v zásadě nepřísluší po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti konkrétního trestního stíhání, o což stěžovatel zjevně usiluje; jedná se totiž o otázky náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Je-li stěžovatel toho názoru, že jeho manželka - jak uvádí v ústavní stížnosti - "zneužila trestního stíhání ke snižování jeho osobní cti a dobré pověsti", může se ochrany domáhat v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost staví Ústavní soud zjevně do pozice další soudní instance, resp. jakési "superinstance", dozorující nad činností veškerých orgánů veřejné moci a určující jim nejen, jak mají v konkrétní věci postupovat, ale i jak přesně mají svá rozhodnutí odůvodnit. Ústavní soud by tak se zřetelem ke zkoumané věci a námitkám stěžovatele nahrazoval nejen orgány činné v trestním řízení, ale i civilní soudy, což mu zjevně nepřísluší.
Pokud stěžovatel zmiňuje údajné průtahy, ke kterým prý v řízení před obecnými soudy docházelo, nutno jen stručně uvést, že se měl a mohl ještě v průběhu předmětného řízení domáhat nápravy, případně i cestou ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci a nikoliv namítat průtahy až po ukončení trestního stíhání. Pouhé stručné tvrzení v ústavní stížnosti směřující proti konkrétním rozhodnutím, že "příkladně o stížnosti do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce až bezmála po devíti měsících", není způsobilé založit přezkum této otázky Ústavním soudem, nehledě na skutečnost, že za současného stavu věci by jakékoli zjištění v tomto směru mělo nutně pouze akademickou povahu.
Co se konečně týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud usuzuje, že je odůvodněno výstižně, přesvědčivě a nelze v něm spatřovat jakékoli znaky svévolného rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu