Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Luďka Kučery, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2016 č. j. 8 To 126/2016-8218, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel podal dne 11. 6. 2015 žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Uvedené žádosti bylo usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 vyhověno. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně proti tomuto usnesení podalo dne 7. 3. 2016 stížnost, o které Krajský soud v Brně rozhodl usnesením sp. zn. 8 To 126/2016 ze dne 29. 3. 2016 tak, že usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 zrušil a rozhodl tak, že žádost stěžovatele podle § 77a odst. 4 trestního řádu o zrušení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se zamítá.
Proti shora uvedenému zamítavému usnesení krajského soudu brojí stěžovatel předmětnou ústavní stížností, v níž uvádí, že byl v září 2013 propuštěn z vazby a od té doby, tj. více než dva a půl roku, je stíhán na svobodě. Po celou tuto dobu je podle jeho názoru výrazně omezen ve svých právech garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Zejména pak ve svobodě pohybu, neboť je mu uložen zákaz vycestování do zahraničí dle § 77 trestního řádu. Odebrání cestovního dokladu bylo provedeno jako substitut za vazbu, kdy zde byla obava, že stěžovatel po propuštění z vazby unikne, neboť je cizím státním příslušníkem.
V souvislosti s uvedeným trestní řád neobsahuje zákonnou úpravu maximální možné délky trvání opatření nahrazujících vazbu. Z toho důvodu je stěžovatel toho názoru, že by se mělo přistoupit k analogii legis ve prospěch stěžovatele, kdy je chybějící zákonné ustanovení, které by upravovalo maximální možnou délku trvání opatření nahrazující vazbu, nahrazeno ustanovením § 72a odst. 1 a 2 trestního řádu. Zmíněné ustanovení pak upravuje maximální možnou délku trvání vazby, kdy by i opatření nahrazující vazbu mělo trvat celkově dva roky, resp. 8 měsíců v přípravném řízení a následně 16 měsíců v řízení před soudem.
Do uvedené doby by měla být podle stěžovatele započítána i doba strávená ve vazbě. V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/2013
a
I. ÚS 2208/2013
, v nichž se zabýval délkou tzv. útěkové vazby. Stěžovatel poukázal též na tu skutečnost, že městský soud mu svými četnými opatřeními v minulosti umožnil, a to i opakovaně, vycestovat do Rakouska, Slovenska, Velké Británie. Stěžovatel je toho názoru, že jakékoliv jeho jednání nesměřuje ani dva a půl roku po propuštění z vazby k porušení povinností uložených mu soudem. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že mu nelze donekonečna bránit ve svobodě pohybu a pobytu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právo České republiky zadržet pas příslušníka jiného státu.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06
ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz/].
V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní setrvání na restriktivním přístupu jeho zasahování do průběhu trestního řízení. Dovozování jakékoliv analogie mezi délkou trvání vazby a délkou omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, považuje Ústavní soud za bezpředmětné. Důvodem je především ta skutečnost, že omezení osobní svobody jednotlivce je nesrovnatelně intenzivnější zásah do základních práv a svobod stěžovatele, než zákaz vycestování do zahraničí. Je sice pravdou, že doba omezení delší než dva a půl roku je poměrně značná, nicméně krajský soud se účelem uloženého omezení zabýval, když poukázal na závažnost trestné činnosti a na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem.
Podle krajského soudu dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek, pro který je obviněný stíhán, stal, vykazuje znaky uvedeného zločinu a je dáno důvodné podezření, že se tohoto skutku dopustil stěžovatel spolu s dalšími spolupachateli. Navíc, v předmětném případě je zřejmé, že vydáváním opatření je ze strany soudu stěžovateli umožněno cestovat v rámci Evropské unie, a to i opakovaně.
Výše uvedené však neznamená, že délka zásahu, resp. omezení práv stěžovatele může být excesivně dlouhá. To ostatně konstatoval Ústavní soud již v předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, evidované pod sp. zn. II. ÚS 2093/14
. Ústavní soud se sice ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který konstatoval, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, č. 41463/02), nicméně podle Ústavního soudu lze výše uvedenou dobu omezení považovat vzhledem k okolnostem případu ještě za přiměřenou. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlížet, že plynutí času klade na obecné soudy vyšší nároky stran odůvodnění uloženého omezení. V projednávané věci považuje Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu