Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Bugaje, advokáta, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 59/2024-278 ze dne 26. února 2024 a výroku II usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 147/2018-269 ze dne 17. ledna 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále ("okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením přiznal stěžovateli podle § 151 odst. 3 trestního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování obviněné v průběhu trestního řízení ve výši 4 840 Kč (výrok I) a zamítnul stěžovatelův návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů co do částek ve výši 15 861 Kč, 1886,48 euro a 18 000 islandských korun (výrok II).
3. Proti výroku II usnesení okresního soudu podal stěžovatel blanketní stížnost, kterou avizoval doplnit v lhůtě jednoho měsíce, avšak Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") ke dni vydání napadeného usnesení toto odůvodnění stížnosti neobdržel. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel spatřuje porušení výše uvedeného ústavně zaručeného práva v tom, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu výdajů a za promeškaný čas v souvislosti s první poradou s klientkou. Uvádí, že tato porada proběhla v souladu s přáním klientky. Rozporuje argumentaci obecných soudů o tom, že podával za obviněnou opravný prostředek, kterým pro ni nemohl dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
8. Subsidiarita ústavní stížnosti nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1608/12
ze dne 15. května 2012 a
sp. zn. III. ÚS 1735/18
ze dne 28. srpna 2018).; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu blanketní stížnost, která byla okresnímu soudu doručena dne 25. ledna 2024. V této stížnosti stěžovatel avizoval, že ji odůvodní ve lhůtě jednoho měsíce. Krajský soud důsledně vyčkal na uplynutí této lhůty, kterou si stanovil sám stěžovatel, a o stížnosti rozhodl až dne 26. února 2024, nicméně k tomuto datu mu nebylo odůvodnění stížnosti doručeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto skutečnosti nijak nerozporoval.
10. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel efektivně a tedy řádným způsobem nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť neodůvodnil svou stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu, čímž krajskému soudu neposkytl možnost reagovat na svou ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2024
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka