Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace BM Servis CZ s. r. o., sídlem Strančická 112, Praha 10, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 18/2024- 406 ze dne 29. 2. 2024 a výrokům II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 29 C 359/2022-387 ze dne 9. 11. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a dále a) J. K., b) obchodní korporace Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, jako vedlejší účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou proti vedlejším účastníkům u Obvodního soudu pro Prahu 8 ("nalézací soud") domáhala zaplacení částky 212 728 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů vynaložených na opravu jejího vozidla, které bylo poškozeno při dopravní nehodě v květnu 2019. Účastníky nehody byli řidička stěžovatelčina vozidla (třetí osoba), která byla původně trestně stíhána, a vedlejší účastník - řidič motocyklu, který byl odpovědnostně pojištěn u České podnikatelské pojišťovny (vedlejší účastnice).
3. Stěžovatelka vzala v listopadu 2023 žalobu zpět a navrhla, aby nalézací soud řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Nalézací soud usnesením č. j. 29 C 359/2022-387 ze dne 9. 11. 2023 řízení zastavil (výrok I.); stěžovatelce však uložil povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků 51 801 Kč jako náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud dospěl k závěru, že zastavení řízení procesně zavinila stěžovatelka. V průběhu řízení bylo totiž zjištěno, že škoda na vozidle 173 809 Kč (odpovídající vzniklé škodě bez daně z přidané hodnoty a po odpočtu spoluúčasti třetí osoby 2 000 Kč) byla uhrazena stěžovatelčinou pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, a.
s., na základě smlouvy o havarijním pojištění; pojistné plnění bylo vyplaceno přímo opravci vozidla. Náklady na opravu vozidla (mimo spoluúčast 2 000 Kč a náhradu DPH) tedy byly již před podáním žaloby nahrazeny opravci stěžovatelčinou pojišťovnou a je tak zřejmé, že stěžovatelce žádná škoda nevznikla. Žaloba byla minimálně v částce 173 809 Kč od počátku nedůvodná; mohla být důvodná pouze v částce představující neuhrazenou spoluúčast řidičky ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení potvrdil.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že jí soudy nesprávně uložily povinnost nahradit náklady řízení, excesivně a svévolně přitom vybočily z pravidel občanského soudního řízení; žalobu podala z opatrnosti a obav z promlčení nároku, což uváděla ve svých podáních. Trestní vyšetřování nehody vozidla stěžovatelky a motocyklu vedlejšího účastníka a následné trestní soudní řízení byly neúměrně protahovány. V době, kdy stěžovatelka podávala návrh na zahájení řízení, neexistoval v trestním řízení pravomocný rozsudek a nebylo postaveno najisto, kdo je viníkem dopravní nehody, avšak právo na náhradu škody by se promlčelo v květnu 2022.
Stěžovatelka žalobu podat musela, protože jí vznikl nárok proti vedlejším účastníkům z titulu jejího havarijního pojištění, ze kterého bylo neoprávněně plněno, neboť správně nemělo být z pojištění stěžovatelky plněno nic a veškerá škoda měla být nahrazena vedlejším účastníkem (z jeho pojištění). V důsledku toho, že veškerá škoda způsobená nehodou byla hrazena z pojištění stěžovatelky, a to nejen havarijního, ale i z tzv. povinného ručení, neboť řidička auta byla dlouhou dobu považována za viníka nehody, přišla stěžovatelka o veškeré bonusy, které u své pojišťovny v rámci pojištění mohla čerpat; platby pojistného byly v důsledku domnělého způsobení nehody navýšeny.
Stěžovatelka byla od počátku přesvědčena, že řidička jejího vozidla nehodu nezpůsobila; naopak vedlejší účastník (řidič motocyklu) byl tím, kdo téměř dvojnásobně překročil povolenou rychlost.
5. Stěžovatelka ještě před prvním jednáním z důvodu hospodárnosti požadovala, aby bylo nejprve rozhodnuto v trestním řízení o vině či nevině řidičky, od čehož se následně mohl odvíjet výsledek civilního sporu; rozhodnutí trestních soudů je pro civilní soudy závazné, přestože nalézací soud tvrdil opak. Ve věci nebylo žádoucí nařizovat jednání a provádět dokazování, neboť bylo možné důvodně očekávat, že bude-li v souladu s ustálenou judikaturou a dřívějším kasačním názorem Nejvyššího soudu řidička obžaloby zproštěna, budou vedlejší účastníci plnit dobrovolně. Účastníkům řízení proto vznikly náklady z důvodu nesprávného postupu nalézacího soudu.
6. Řidička vozidla byla zproštěna obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, ve kterém byla vina vedlejšího účastníka jasně stanovena. Stěžovatelka se krátce po doručení zprošťujícího trestního rozsudku obrátila na oba vedlejší účastníky, dále na svoji pojišťovnu, a dosáhla toho, že ze strany vedlejší účastnice b) bylo v plné požadované výši plněno na náhradu škody. Nalézací soud činil předběžné závěry o tom, jak by celé řízení dopadlo, avšak nepřipustil variantu, že by po zprošťujícím rozsudku Nejvyššího soudu do řízení vstoupila na straně žalující pojišťovna stěžovatelky; v případě, že by vedlejší účastníci neplnili dobrovolně, byla by totiž žaloba důvodná.
7. Chybí-li meritorní rozhodnutí, nelze rozhodovat o nákladech podle výsledku řízení a poznámky nalézacího soudu jsou proto nepřiléhavé. Posuzování procesního zavinění zastavení řízení právě ve vztahu k nákladům řízení nelze činit přepjatě formalisticky. Nalézací soud postupoval v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Důvodnost žaloby nemůže soud posuzovat z hlediska hmotného práva, ale pouze procesně: za důvodný je tedy třeba považovat návrh, který byl vzat zpět proto, že žalovaný žalobce uspokojil bez ohledu na to, zda tvrzené právo žalobci skutečně svědčilo. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto ve prospěch vedlejších účastníků, ačkoli jeden z nich plnil dobrovolně a v důsledku toho byla žaloba vzata zpět. Soudy se nadto nezabývaly možností aplikace § 150 o. s. ř.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti povinnosti nahradit náklady řízení. Ve své argumentaci však pomíjí klíčové východisko, na základě kterého nalézací soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil zastavení řízení: většinu nákladů na opravu vozidla uhradila pojišťovna stěžovatelky opravci již před podáním žaloby, a žaloba stěžovatelky proto nemohla být z větší části důvodná bez ohledu na výsledek trestního řízení.
11. Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí nepředstavují kvalifikované porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či na ochranu vlastnictví. Soudy svá rozhodnutí srozumitelně - a nikoliv svévolně - odůvodnily; jejich rozhodnutí v žádném případě nepředstavují exces, který by ospravedlňoval výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ohledně výše náhrady nákladů řízení (např. bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020).
12. I kdyby měl Ústavní soud o aplikaci podústavních pravidel týkajících se náhrady nákladů řízení pochybnosti, není jeho ústavní úlohou přezkoumávat jakékoliv pochybení obecných soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně neudádí, proč (podle ní chybné) rozhodnutí obecných soudů představuje kvalifikované porušení jejího práva na soudní ochranu či ochranu vlastnictví, které jediné by Ústavní soud mohl korigovat.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu