Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká znalecká, a. s., sídlem Nezvalova 423/8, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 324/2023-50 ze dne 21. března 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka získala oprávnění k výkonu znalecké činnosti podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. prosince 2020 ("zákon o znalcích a tlumočnících"). K tomuto datu byla stěžovatelka znaleckým ústavem zapsaným v prvním oddílu seznamu znaleckých ústavů podle zákona o znalcích a tlumočnících. Dne 1. ledna 2021 nabyl účinnosti zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech ("znalecký zákon"), který uložil v § 47 odst. 2 znaleckým ústavům zapsaným v prvním oddílu seznamu znaleckých ústavů (nově zapsaným jako znalecké kanceláře) povinnost prokázat vedlejšímu účastníkovi personální zabezpečení znalecké činnosti do 1 roku od nabytí účinnosti znaleckého zákona. Po uplynutí roční lhůty vyzval vedlejší účastník v souladu s § 47 odst. 2 znaleckého zákona stěžovatelku dopisem ze dne 26. července 2022, aby ve lhůtě 14 dnů prokázala personální zabezpečení výkonu znalecké činnosti prostřednictvím alespoň dvou znalců oprávněných k výkonu znalecké činnosti. Stěžovatelka na výzvu nereagovala, vedlejší účastník s ní tedy oznámením o zahájení řízení ze dne 20. prosince 2022 zahájil správní řízení z moci úřední o zrušení oprávnění vykonávat znaleckou činnost. Dne 22. února 2023 vydal vedlejší účastník rozhodnutí, kterým rozhodl o zrušení znaleckého oprávnění stěžovatelky vykonávat znaleckou činnost v oboru ekonomika (v tam stanoveném rozsahu), neboť nesplnila povinnosti podle § 47 odst. 2 věty druhé znaleckého zákona. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka rozklad, který ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 10. května 2023 zamítl. Rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo stěžovatelce doručeno dne 11. března 2023.
3. Stěžovatelka se žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu podanou u Městského soudu v Praze ("městský soud") dne 17. srpna 2023 domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se užívání § 6 odst. 1 písm. a) a § 47 odst. 2 znaleckého zákona. Žalobu městský soud usnesením č. j. 10 A 113/2023-39 ze dne 7. prosince 2023 podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť samotná existence právního předpisu nebo jeho ustanovení nemůže pojmově představovat zásah ve smyslu § 82 tohoto zákona. Pouze nad rámec rozhodnutí pak městský soud dodal, že zásahovou žalobu stěžovatelka podala opožděně.
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že používání konkrétních ustanovení právního předpisu nemůže být pojmově samo o sobě nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, pokud užití konkrétních zákonných ustanovení není spojeno s individuálním právním aktem/úkonem. Jsou-li právní předpis a jeho jednotlivá ustanovení platné a účinné, nelze se proti jejich používání bránit zásahovou žalobou.
5. S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nesouhlasí a ústavní stížností "legitimně požaduje meritorní rozhodnutí ve věci, ať už je jeho výsledek jakýkoliv". Stěžovatelka uvádí, že není nadána pravomocí obracet se na Ústavní soud v případě pochybnosti o ústavnosti zákona, proto byla nucena podat zásahovou správní žalobu, jinou možnost neměla. Stěžovatelka od počátku poukazovala na protiústavnost § 6 odst. 1 a § 47 odst. 2 znaleckého zákona a navrhovala soudům, aby věc předložily Ústavnímu soudu k posouzení jejich ústavnosti. Stěžovatelka se cítí být diskriminována tím, že k možnosti označovat se jako "znalecká kancelář" musí splnit podmínku výkonu znalecké činnosti prostřednictvím alespoň dvou znalců oprávněných k výkonu znalecké činnosti. V této souvislosti poukazuje na to, že např. advokátní kanceláře takovou podmínku (dvou advokátů) splňovat nemusí. Uvedená podmínka tak stěžovatelku omezuje v její podnikatelské činnosti. Podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle stěžovatelky nepřicházelo v úvahu, neboť nezákonný zásah spočívá v trvalém stavu způsobeném zvolenou metodikou vedlejšího účastníka (použitím § 6 odst. 1 a § 47 odst. 2 znaleckého zákona), která není rozhodnutím. Správní žaloba tedy nebyla ani podána opožděně (při každé další žádosti stěžovatelky o zápis názvu "znalecká kancelář" dojde k zamítnutí této žádosti z důvodu aplikace výše uvedených nezákonných ustanovení a tedy lhůta začne běžet vždy znovu).
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly správní soudy při posuzování, zda byly naplněny podmínky pro odmítnutí její žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem správních orgánů či soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo.
8. Stěžovatelka se domáhala, aby bylo soudem vedlejšímu účastníkovi uloženo zdržet se nezákonného zásahu spočívajícího v aplikaci zákonných ustanovení (§ 6 odst. 1 a § 47 odst. 2 znaleckého zákona), s jejichž zněním stěžovatelka nesouhlasí. Důvodem podání žaloby tedy byl nikoli způsob aplikace právního předpisu (správním orgánem či soudem), nýbrž jeho samotná existence (jeho konkrétní znění).
9. V napadeném rozhodnutí bylo srozumitelně odůvodněno, že aby mohl soud poskytnout žalobci ochranu před nezákonným zásahem, musí být žalobce přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu v širším smyslu, který je nezákonný, není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo.
10. Argumentace stěžovatelky, v níž setrvává na tom, že již "samotné užití" dotčených ustanovení znaleckého zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, svědčí o tom, že nepochopila, že samotný postup, kdy správní orgán aplikuje platné a účinné zákonné ustanovení, nelze bez dalšího napadnout zásahovou žalobou. V dané věci bylo nadto výsledkem takového postupu vydání správního rozhodnutí, v němž byla dotčená ustanovení znaleckého zákona aplikována na konkrétní věc stěžovatelky. Měla-li stěžovatelka za to, že vydáním rozhodnutí vedlejšího účastníka byla zkrácena na svých právech, mohla se domáhat zrušení toho rozhodnutí postupem podle § 65 soudního řádu správního.
11. Jak konstatoval s odkazem na § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu městský soud, připuštění možnosti podat zásahovou žalobu, v níž je nezákonný zásah spatřován v existenci právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, by popřelo smysl abstraktní kontroly ústavnosti norem, jež mohou iniciovat jen k tomu oprávněné subjekty. Ostatně i v řízení před Ústavním soudem platí, že nikdo zásadně nemůže ústavní stížností dosahovat ochrany pro jiného (zákaz actio popularis). Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 99/20 ze dne 3. listopadu 2020, bod 10). Stěžovatelka přitom nemá pravdu, uvádí-li, že se nemohla sama domáhat zrušení dotčených ustanovení zákona. Podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona. Nic tedy nebránilo stěžovatelce domáhat se v řízení před správními soudy zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nesouhlasila-li by pak s tím, jak soudy aplikovaly dotčená ustanovení znaleckého zákona, či s postupem soudu, který by nevedl k podání návrhu na zrušení ustanovení zákona podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohla se poté domáhat zrušení zákonného ustanovení spolu s ústavní stížností podanou proti rozhodnutí soudu. Postup, který však zvolila, nemohl vést k jinému výsledku, než k odmítnutí žaloby. Jak bylo správně v napadeném rozhodnutí uvedeno, vzhledem k tomu, že tvrzený zásah nemůže být vůbec pojmově nezákonným zásahem podle § 82 soudního řádu správního, je otázka trvajícího zásahu s ním související otázka opožděnosti žaloby bezpředmětná.
12. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona a nesouhlasí s jejich výkladem § 82 soudního řádu správního. Odlišný názor stěžovatelky na aplikaci právní úpravy však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu