Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2023 č. j. 100 Co 274/2022-1019 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. září 2022 č. j. 12 P 52/2020-870, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a V. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, odst. 1, čl. 9 odst. 2, čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla změna výchovy, úprava styku a změna úpravy styku nezletilých synů O. H. a R. H., jejichž otcem je V. H. (dále jen "otec").
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2021 č. j. 12 P 52/2020-768 schválil dohodu rodičů, na základě které svěřil nezletilé do péče otce, matce bylo přiznáno právo se s nezletilými stýkat každý sudý kalendářní týden od pátku 14:00 hod do neděle 18:00 hodin, přičemž určil speciální režim péče v průběhu prázdnin. Stěžovatelka se návrhem ze dne 23. 3. 2022 domáhala svěření nezletilého R. do své péče, ale okresní soud výrokem I. její návrh zamítl, rovněž zamítl návrh stěžovatelky na úpravu styku otce s nezletilým R. výrokem II., návrh na změnu úpravy jejího styku s nezletilým O. výrokem III. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu výrokem VI.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen " krajský soud"), který rozsudkem napadeným ústavní stížností výrokem I. zastavil řízení o odvolání stěžovatelky do výroku III. pro zpětvzetí. Výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. tak, že stěžovatelka je oprávněna ke styku s nezletilým R. v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 14:00 hodin do neděle do 18:00 hodin s tím, že nezletilého převezme a po skončení styku nezletilého předá otci v místě jeho bydliště. Dále určil speciální režim péče v průběhu prázdnin, který má přednost před běžným stykem. Výrokem III. změnil rozsudek okresního soudu ze dne 12. 11. 2021 č. j. 12 P 52/2020-768 v části upravující styk matky s nezletilým R. Dále výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatelka s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž po obsáhlé rekapitulaci průběhu předchozího řízení rozporuje především svěření nezletilého R. do péče otce, aniž by mu umožnil se vyjádřit a sdělit jeho stanovisko před soudem v rozporu s § 867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Stěžovatelka i přes svoje onemocnění (roztroušená skleróza I. st.), je upoutaná na invalidní vozík, je ale schopna se o nezletilého postarat a pečovat o něj. Soud nevzal v úvahu sociální situaci matky, která je poživatelkou invalidního důchodu a dávek v hmotné nouzi a rozhodl, že je povinna nezletilého ke styku převzít a předat otci v místě jeho bydliště a tím rozhodnutí zatížil podstatnou vadou. Rozhodnutí považuje za neproporcionální, dle jejího názoru by se druhý rodič měl úměrně podílet na nákladech spojených s dopravou nezletilých ke styku (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ).
6. Stěžovatelka se odstěhovala z P. do místa bydliště jejích rodičů z vážných důvodů, protože společné soužití s manželem bylo neúnosné. Výtky krajského soudu i OSPOD, že opustila společnou domácnost či nemovitost v P., považuje za nevhodné, nežádoucí ba i nediplomatické, což dle jejího názoru mělo za výsledek vydání nepříznivého rozhodnutí. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že stěžovatelka potřebuje bezbariérové bydlení a úpravy bytu by vyžadovaly značné finanční prostředky, které nemá k dispozici. Okresní soud i krajský soud rozhodly v rozporu s nejlepším zájmem o nezletilého R., nevzaly v úvahu jeho přání a krajský soud rozhodoval formálně, když bagatelizoval jeho přání, že není v zájmu nezletilého, aby došlo ke změně výchovného prostředí, školního zařízení a upřednostnil výlučnou péči otce.
7. Stěžovatelka uvedla, že jsou splněny veškeré podmínky pro změnu výchovného prostřední (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ), obecné soudy vydaly nezákonná rozhodnutí, kterými porušily její práva i nezletilého R. zaručená Ústavou i Úmluvou o právech dítěte, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského soudu i okresního soudu učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, a to zejména v té části, v níž krajský soud neshledal předpoklady pro stanovení jí požadované formy péče ve vztahu k nezletilému R.
10. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit závěry plynoucí z jeho ustálené judikatury, z níž se podává, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů (primárně) k nezletilému synovi, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilému R., Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
12. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ; nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud i okresní soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro změnu úpravy styku nezletilého R. se stěžovatelkou, avšak v části rozhodnutí o změně péče krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Krajský soud se přiklonil k zachování stávajícího modelu péče, tj. zachování výlučné péče otce s úpravou pravidelného styku nezletilého s matkou, protože neshledal od poslední úpravy péče žádné zásadní změny v poměrech účastníků od schválení dohody rodičů (rozsudek okresního soudu ze dne 12. 11. 2021 č. j. 12 P 52/2020-768 právní moc dne 14. 12. 2021). Krajský soud doplnil dokazování pouze o důkazy zaměřené na ověření stanovisek nezletilých O. a R. a opatrovníka OSPOD. Z provedeného dokazování vyplynulo, že R. sice k matce cítí silný vztah, má potřebu ji chránit, ale k péči otce nemá žádné výhrady, k němu ho vážou jen pozitivní city. Krajský soud považuje návrh stěžovatelky na změnu péče jen několik měsíců po posledním rozhodnutí za nevhodné, takové rozhodnutí by jen prohloubilo nejistotu nezletilého R. a znemožnilo mu ve své podstatě adaptaci na rodiči dohodnutou výlučnou péči otce. Nezletilý je v důsledku nově zahájeného řízení opětovně nucen vyjadřovat svoje preference, kterého z rodičů si vybere, a tím je na něj přenesena zodpovědnost za soudní rozhodnutí ve věci.
14. Dle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaného rozhodnutí, krajský soud kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
15. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaného rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč krajský soud nerozhodl o svěření nezletilého R. do její péče. Krajský soud přitom důsledně vycházel z premisy zdůrazněné Ústavním soudem (srov. výše), že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16?18). Ve vztahu k nezletilému synovi krajský soud potvrdil závěry okresního soudu a zejména zohlednil, že výchova probíhá od září 2021 zcela bez problémů a je v zájmu nezletilého. Dle názoru krajského soudu otec projevuje dlouhodobě vůči matce velmi vstřícný přístup, od počátku preferuje střídavou péči, nemá sebemenší snahu nezletilým bránit v kontaktu s matkou, nezletilým opakovaně nabízí i širší či častější pobyt u matky, stěžovatelka takovou vstřícnost vůči otci neprojevuje, proto je otec i přes nastavení výlučné péče otce větší zárukou, že nebude matku z péče o nezletilé eliminovat.
16. Ústavní soud též ověřil, že krajský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dostatečně reflektoval rovněž názory nezletilých. Opakovat přitom, co bylo správně a přesvědčivě uvedeno krajským soudem, považuje zdejší soud - i vzhledem k argumentaci stěžovatelky, která má spíše povahu nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí - za nadbytečné, a proto pro stručnost toliko odkazuje na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí.
17. Lze shrnout, že na takto odůvodněných závěrech krajského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
18. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost změny stávající výchovy nezletilého ve prospěch stěžovatelky (ale též ve prospěch otce nezletilých) není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v tomto ohledu je podstatné vážit "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
19. Ústavní soud závěrem dodává, že krajským soudem přijaté řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" otce či "prohra" matky. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby ukončili soudní spory, mysleli především a právě na blaho svých dětí, pro které je konflikt jejich rodičů bolestnou životní zkušeností [srov. nález ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 (N 40/93 SbNU 67), bod 28].
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu