Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2009, čj. 20 P 87/2006 - 261, a rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 17. 2. 2010, čj. 23 Co 15/2010 - 327, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilého syna.
Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Stěžovatelovo tvrzení, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, neshledal Ústavní soud důvodným. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již podrobně zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu