Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Martinem Doležalem, advokátem sídlem Zájezd 70, Česká Skalice, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 21/2024-450 ze dne 21. 2. 2024 a výroku III rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 42 P 302/2016-389 ze dne 12. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a dále a) M. Ž., b) nezletilého A. Ž. a c) nezletilého M. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Kladně ("okresní soud") uložil v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovateli povinnost platit s účinností od 1. 1. 2023 na nezletilého vedlejšího účastníka b) ("nezletilý A.") vyšší výživné 7 500 Kč namísto 6 500 Kč a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka c) ("nezletilý M.") 6 500 Kč namísto 5 500 Kč měsíčně (výrok I). Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném celkem 20 000 Kč v určených splátkách (výrok II), zamítl návrh stěžovatele na změnu jeho styku s nezletilými (výrok III), změnil dohodu rodičů schválenou rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 13 Nc 24/2016-65 ze dne 3. 5. 2016 (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Styk stěžovatele s nezletilými zůstal upraven podle původní dohody rodičů tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v lichých týdnech vždy od čtvrtka v době mezi 15:00 až 17:00 hodin do pondělí do 8:00 hodin, vyjma speciální úpravy o prázdninách a svátcích.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že s účinností od 1. 9. 2022 se výživné pro nezletilého A. zvyšuje na 8 000 Kč měsíčně a pro nezletilého M. na 7 000 Kč měsíčně, ve zbylém rozsahu výroku jej potvrdil (výrok I). Současně změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném ve výši 23 000 Kč pro každého nezletilého je stěžovatel povinen zaplatit do 1. 3. 2025 (výrok II). Dále potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích III a IV (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále namítá porušení čl. 3, čl. 6 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Podle stěžovatele soudy své závěry o styku opřely o přání nezletilých, aniž by komplexně posuzovaly jejich zájmy a aniž by zjišťovaly případné ovlivnění ze strany vedlejší účastnice a) ("matka"). Judikaturu Ústavního soudu zohlednily soudy pouze formálně, zejména se nepokusily zjistit překážky, které by bránily rozšíření styku nezletilých se stěžovatelem; selektivně vybíraly skutečnosti odpovídající jejich "světonázoru" a ostatní upozadily či zamlčely.
4. Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přestože ústavní stížností stěžovatel formálně napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí jako celek, materiálně brojí pouze proti výroku III rozsudku okresního soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na změnu úpravu styku, a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok III rozsudku okresního soudu potvrzen. Ústavní soud proto posoudil rozsah stěžovatelovy ústavní stížnosti podle jejího obsahu, jak je uvedeno v záhlaví usnesení. V této části byla ústavní stížnost podána oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem včas, není nepřípustná, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Úprava péče o dítě, včetně osobního styku dítěte s rodičem, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda obecné soudy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, jež nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), bod 19].
6. Jedním ze základních kritérií pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte je bezesporu jeho názor a přání, které je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Soudy musí názor nezletilých při svém rozhodování vždy pečlivě zvážit, což neznamená, že mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, neboť musí přihlédnout i k dalším významným skutečnostem [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)] - tímto způsobem soudy v nyní projednávané věci postupovaly.
7. V době rozhodování odvolacího soudu bylo nezletilému A. téměř 13 let a nezletilému M. 11 let. Jejich přání bylo přímo zjišťováno okresním i odvolacím soudem a nepřímo také opatrovníkem. Oba nezletilí shodně uvedli, že jim vyhovuje současné uspořádání a zejména nezletilý A. by byl rád, kdyby si mohl domlouvat styk se stěžovatelem nad rámec současné úpravy sám a nebyl mu vnucován. Stanovisko nezletilých bylo v řízení konzistentní a odpovídající rozumové a emocionální vyspělosti přiměřené jejich věku. Současně ze zjištění soudů nevyplývá, že by přání nezletilých nebylo autentické nebo že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany matky, jak předestírá stěžovatel.
8. Podle Ústavního soudu nelze soudům vytknout, že by přání nezletilých pouze nekriticky přejaly; naopak své závěry v napadených rozhodnutích srozumitelně a logicky odůvodnily a zohlednily i širší okolnosti věci. Zejména odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu stávajícího způsobu péče o nezletilé; současně se výslovně vypořádal s jednotlivými požadavky vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, které materiálně zohlednil (viz body 44 až 51 jeho rozsudku).
Shodně s obecnými soudy Ústavní soud považuje za důležité, aby stěžovatel vztah se svými syny - nacházejícími se na prahu puberty - prohluboval spíše na základě respektu a dobrovolnosti, než nuceným soudním rozhodnutím. Ostatně, ze zjištění soudů vyplývá, že matka nezletilým styku se stěžovatelem nebrání (byť jej aktivně nepodporuje) a nezletilí sami chtějí realizovat styk s otcem nad rámec určeného rozsahu. V budoucnu bude při případné změně poměrů možné upravit péči o nezletilé i rozsah styku jinak.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu