Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. F., zastoupeného Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 109/2007-68 ze dne 7. března 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 22/2005-25 ze dne 30. srpna 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na pomoc v hmotné nouzi a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovateli byla výše označeným rozhodnutím Městského úřadu v Prostějově zvýšena dávka sociální péče formou měsíčního opakovaného peněžitého příspěvku na částku 5.810,- Kč s tím, že tato částka je určena na zajištění výživy, ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost. Správní orgán při posouzení rozhodných skutečností nepřihlížel k doloženým dokladům na nákup LPG a k podacímu lístku České pošty s odůvodněním, že tyto náklady nemohou být posuzovány jako odůvodněné, zvýšené a nezbytné náklady na domácnost, neboť takové výdaje jsou považovány za ostatní osobní potřeby, které jsou již zahrnuty při posuzování sociální potřebnosti občana. Krajský úřad Olomouckého kraje uvedenou částku svým rozhodnutím rovněž přiznal. Stěžovatelovu žalobu a návrh na vydání předběžného opatření Krajský soud v Ostravě zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl i jeho kasační stížnost.
Stěžovatel vytýká obecným soudům zejména to, že v napadených rozhodnutích nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociální potřebnosti"), ve spojení se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu"). Podle citovaných právních předpisů, zejména podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti, mají příslušné orgány při rozhodování o výši dávky přihlédnout ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb.
Podle názoru stěžovatele k těmto nákladům bezpochyby náležejí i prokázané náklady na dopravu a nákup pohonných hmot, které musel vynaložit, aby se dostavoval k rekvalifikaci a aby mohl hledat vhodné pracovní místo. Uvedené výdaje stěžovatel správním úřadům řádně doložil, avšak ani správní úřady a následně ani soudy v napadených rozhodnutích uvedené náklady nezohlednily. Jejich restriktivní výklad - podle jeho názoru - vybočuje z mezí ústavnosti. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje stěžovatel napadl žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 22/2005-25 ze dne 30. srpna 2006 zamítnuta. Krajský soud v Ostravě velmi podrobně rozebral skutečnosti zjištěné ze správního spisu a detailně se zabýval námitkami stěžovatelem, které se týkaly odůvodněnosti jím vynaložených nákladů na nákup pohonných hmot; přezkoumal i další jím uplatněné námitky.
Kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 109/2007-68 ze dne 7. března 2008 zamítnuta. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval posouzením sociálního postavení stěžovatele a zhodnocením všech okolností, za nichž došlo k vydání příslušných správních rozhodnutí, včetně nedostatku spolupráce stěžovatele se správním úřadem prvního stupně. Odůvodnění jeho rozhodnutí je velmi přesné a zahrnuje všechny aspekty kasační stížnosti.
Stěžovatel namítá nesprávný, restriktivní výklad právních předpisů, v jehož důsledku došlo k porušení jeho práva zejména na pomoc ve hmotné nouzi a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nesprávný výklad právních předpisů spatřuje v tom, že obecné soudy nepřihlédly dostatečně k jím tvrzeným skutečnostem, které podle jeho názoru měly ovlivnit výši poskytnuté sociální dávky.
Ústavní soud této základní námitce stěžovatele přisvědčit nemohl. V předmětné věci se jednalo o dávku sociální pomoci, jejímž prostřednictvím stát pomáhá osobám, které trvale bydlí na jeho území při zajištění základního životního standardu. Osobám, které se bez vlastního přičinění ocitly v hmotné nouzi, pomáhá svými dávkami tuto situaci překlenout. Z toho se však v žádném případě nedá dovodit, že při realizaci Listinou v čl. 30 odst. 2 upraveného základního sociálního práva musí stát zajistit všechny základní a další osobní potřeby, které žadatel o sociální pomoc uplatní. V mezích daných společností přijatým konsensem (vyjádřeným stanovenými částkami životního minima) musí přihlédnout ke všem zjištěným skutečnostem a uvážit, zda mají být tyto skutečnosti ještě zahrnuty a v jakém rozsahu do poskytnutých dávek sociální péče.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy zabývaly sociální situací stěžovatele, zohlednily jím uplatněné výdaje vynakládané na domácnost a přiznaly mu měsíční opakující se dávku ve výši 5.810,- Kč, tedy nad hranicí životního minima, na které se stát zavázal zajistit základní nezbytný životní standard člověka. Oba obecné soudy přezkoumaly napadená rozhodnutí správních úřadů v plném rozsahu a dovodily, že správní úřady nevybočily z hranic daných jim příslušnými právními předpisy.
Ke stejnému závěru pak dospěl i Ústavní soud. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a přezkoumaly napadená rozhodnutí správních orgánů v rozsahu hmotného práva, které bylo ve věci aplikováno. V dané věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci práva podústavního, což obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a k porušení jeho základního práva na pomoc v hmotné nouzi, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2009
František Duchoň předseda senátu