Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, sídlem Dominikánské náměstí 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 16 Co 169/2024-294, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a K. K., zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, a nezletilých Ch. K. a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilým vedlejším účastníkům se k zastupování v řízení o ústavní stížnosti jmenuje opatrovníkem statutární město B.
1. Podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v návětí uvedený rozsudek, kterým byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do výlučné péče matky (vedlejší účastnice K. K.) a bylo rozhodnuto o styku stěžovatele (otce) s nezletilými.
2. Podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který se v řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije na základě § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je dítě v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterým soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
3. Důvodem, pro který je nynější řízení vedeno, je spor mezi stěžovatelem (otcem) a matkou o rozložení péče o jejich nezletilé děti. Je tedy zřejmé, že zájem rodičů (zákonných zástupců) by mohl kolidovat se zájmem nezletilých vedlejších účastníků. Ústavní soud proto nezletilým vedlejším účastníkům jmenoval opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je zastupoval v řízení před obecnými soudy, a je tak s věcí již podrobně obeznámen.
4. Ústavní soud zároveň jmenovanému opatrovníkovi zasílá na vědomí ústavní stížnost, vyjádření Krajského soudu v Brně a vyjádření matky s tím, že se k nim může vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu
12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že byl při svém rozhodování standardně obsazen v souladu s rozvrhem práce. V den, kdy byli vyslýcháni nezletilí, nebyla stálá členka senátu Mgr. Bastlová přítomna pro svou účast na školení, a proto ji zastupoval podle rozvrhu práce v úvahu připadající člen zastupujícího senátu JUDr. Sýkora. Při ostatních jednáních nebylo její zastupování potřeba, takže jich byla přítomna. Co se týče namítané nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, není podle krajského soudu tato námitka opodstatněná, jelikož bezprostředně po provedení pohovoru s dětmi byl otec seznámen s protokolem o obsahu jejich sdělení a byl mu dán rozsáhlý časový prostor pro formulaci svých připomínek a námitek. Shrnutí pohovorů ze strany předsedy senátu představovalo pouze hodnocení autentičnosti výpovědi, neučinil však nic, co by bylo v rozporu s konečným závěrem prezentovaným v odůvodnění rozsudku. Dále krajský soud odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Ústavní soud jmenoval nezletilým opatrovníka (orgán sociálně-právní ochrany dětí), který ve svém vyjádření uvedl, že podle něj rozhodnutí krajského soudu výrazně krátí dobu, po kterou by o nezletilé pečoval jejich otec. Proto podle něj nepřiměřeně zasahuje do práva dítěte na péči obou rodičů, do práva dítěte mít s oběma rodiči pravidelný osobní styk a současně i do práva otce o nezletilé pečovat. Domnívá se tedy, že ústavní stížnost je důvodná a je v zájmu nezletilých, aby byl napadený rozsudek zrušen.
14. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy.
17. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 ).
18. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 , usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24 ].
19. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Stěžovatel svou námitku o nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí zakládá především na tom, že se krajský soud odchýlil od závěrů městského soudu a že předseda odvolacího senátu hodnotil výpověď dětí bezprostředně po jejím uskutečnění jinak než v písemném odůvodnění.
20. K prvnímu důvodu je třeba uvést, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a je oprávněn důkazy přehodnotit, musí je však za tímto účelem sám provést a vytvořit si tím podklad pro odlišné hodnocení důkazů [viz např. nález ze dne 29. května 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183)]. V tomto ohledu nelze krajskému soudu nic vytknout. Sám doplnil dokazování nejen o další listinné důkazy, ale též o účastnické výslechy a pohovory s dětmi, při nichž zjišťoval jejich názor.
21. Nedůvodná je tedy i námitka porušení participačních práv dětí. Ústavní soud předesílá, že právo dítěte být slyšeno ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, zaručené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, je osobním právem dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby bylo dítě v řízení vyslechnuto (nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 , N 81/94 SbNU 104, bod 27, či usnesení ze dne 4. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18 , bod 10, a ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 14). Pokud však porušení participačních práv dítěte představuje zásadní vadu při zjišťování skutkového stavu, může založit porušení práva rodiče na soudní ochranu (nálezy ze dne 29. října 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 , N 180/96 SbNU 263, bod 39, či ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 , N 235/87 SbNU 811, bod 44). Stěžovatel tedy může namítat porušení participačních práv nezletilých dětí, ovšem jen v rovině porušení svého práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však porušení tohoto práva zjevně neshledal. Tím, že krajský soud umožnil dětem účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, vyhověl požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 5. února 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24 , body 22 a 23, či ze dne 9. října 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211), bod 18, či ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)]. Na jejich vyjádřeném přání přitom z velké části založil své rozhodnutí. Zároveň v odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 14) vysvětlil, jak hodnotil jejich vyjádření i s ohledem na autentičnost a další provedené důkazy.
22. Co se týče tvrzeného rozporu písemného odůvodnění rozhodnutí se shrnutím předsedy senátu při ústním jednání, po přehrání zvukového záznamu z daného jednání je Ústavnímu soudu zřejmé, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil pouze jednotlivé pasáže, které po vytržení z kontextu působí jinak, než jak měla celá promluva předsedy odvolacího senátu vyznít. Ze záznamu skutečně plyne, že předseda senátu po pohovorech jejich autentičnost hodnotil a zmínil, že u výpovědi J. měl určité výhrady a rozpor, ale projev Ch. považoval za velice přesvědčivý, spontánní a nemá u ní pochyby, že by byla někým navedena nebo že by měla naučené, co během jednání říkat (viz zvukový záznam v čase 2:38:20-2:38:34). Zároveň podotkl, že ani promluvy J. na něj nepůsobily tak, že by ho těsně před jednáním někdo nutil učit se nazpaměť, co má říct (2:39:50-2:40:15).
23. Předseda senátu už během tohoto jednání upozornil účastníky řízení, že jeho vyjádření nemá být chápáno tak, že by považoval výpovědi za neautentické. Též zdůraznil, že členové senátu musí přihlížet k mimice, neverbálním projevům, vícekrát hodnotil i tón hlasu, což obzvlášť u Ch. autentičnost vyjádření potvrzovalo. Ústavní soud neshledává důvod do hodnocení provedených důkazů zasahovat. Opětovně je nutno připomenout, že v písemném odůvodnění napadeného rozsudku je postup při hodnocení důkazů podrobně vylíčen. Ústavní soud ani neshledal, že by postup krajského soudu vykazoval projevy libovůle či že by byl zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelný.
24. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele ohledně opakovaných změn ve složení senátu odvolacího soudu a tvrzenému porušení zásady přímosti vzhledem k tomu, že jedna členka odvolacího senátu nebyla přítomna u klíčového (druhého) jednání, při kterém se vedly pohovory s dětmi. Je nutno připomenout, že zásada přímosti se v občanskoprávním řízení neuplatňuje bezvýhradně a neplatí v něm absolutní požadavek nezměnitelnosti senátu (viz např. usnesení ze dne 3. února 2025 sp. zn. II. ÚS 433/23 ). Civilní soud má zejména možnost postupovat podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu a při jeho dodržení nemusí po změně v obsazení senátu provádění důkazů opakovat.
25. Přesto lze stěžovateli přisvědčit v tom, že postup krajského soudu byl poněkud nestandardní. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že krajský soud dané "klíčové" (druhé) jednání odročil jen za účelem vyhlášení rozsudku (po doručení písemných závěrečných návrhů). V takovém případě je otázka, jestli na odročeném (třetím) jednání opravdu neměl "jen" vyhlásit rozsudek a zachovat složení senátu z předcházejícího jednání (viz § 156 odst. 2 občanského soudního řádu a závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu plynoucí např. už z rozsudku ze dne 19. ledna 1999 sp. zn. 21 Cdo 1876/98), a nikoli dávat další prostor účastníkům k vyjádření a teprve poté se odebírat k závěrečné poradě a vyhlásit rozsudek (jako by šlo o pokračování v odročeném jednání). Přestože by to bylo možné chápat jako určitý vstřícný krok a snahu o neformální vedení procesu (což je obzvlášť u opatrovnických věcí kýžené a chvályhodné), je třeba upozornit na nezbytnost důsledně postupovat podle procesních pravidel o obsazení senátu a jeho změnách, které jsou provedením ústavní garance zákonného soudce. Též lze poukázat na to, že § 156 odst. 2 občanského soudního řádu vylučuje u jednání, na kterém je jen vyhlašován rozsudek, použití zmiňovaného postupu podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu.
26. Přes tyto výhrady vůči postupu krajského soudu Ústavní soud nepovažuje uplatněnou námitku stěžovatele za důvodnou. Je totiž potřeba upozornit na to, že stěžovatel měl k dispozici možnosti, jak na případné vady v postupu krajského soudu na daném místě a v daném čase upozornit (a dosáhnout tak jejich zhojení), ale nevyužil je. Pokud by námitku vznesl již při (třetím) jednání a upozornil, že senát jedná v jiném složení, mohl na to krajský soud zareagovat a snadno pochybení napravit (předvoláním na standardní jednání, případně alespoň postupem podle § 119 občanského soudního řádu). Stěžovatel však tuto námitku uplatnil až v ústavní stížnosti v rozporu s její subsidiární povahou (z níž plyne požadavek setrvale uplatňovat námitky tak, aby již v rámci řízení před obecnými soudy mohly být vady napraveny, nikoli ponechávat si procesní námitky v záloze až pro případnou ústavní stížnost, když řízení před obecnými soudy nedopadne podle představ stěžovatele). Uplatnil ji navíc jen "na okraj", aniž by ji blíže rozvedl a doložil relevantními argumenty, proč tím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Jestliže pak stěžovatel směřoval touto námitkou spíše k nesprávnému obsazení senátu a právu na zákonného soudce, měl uplatnit primárně žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu jako procesní prostředek, který v takovém případě zákon k ochraně stěžovatelových práv poskytuje (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2404/23 ze dne 27. listopadu 2024, bod 20, a tam odkazovaná judikatura). Jelikož stěžovatel tento prostředek nevyčerpal, takto směřovaná námitka by nyní ani nebyla přípustná. Za takové situace a s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby se námitkou zabýval blíže, nebo na ní dokonce založil kasační nález.
27. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu