Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje) a soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Otakara Vrbíka, zastoupeného JUDr. Libuší Krafft, advokátkou se sídlem U Studánky 326/26, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3370/2023-559 ze dne 27. 2. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 145/2022-509 ze dne 10. 5. 2023 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo I45/2022-5I9 ze dne 18. 5. 2023 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 75 Cm 81/2020-449 ze dne 21. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Tomáše Pelikána se sídlem Na Havránce 1508/14, Praha 4, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal v roce 2009 proti vedlejšímu účastníkovi žalobu o zaplacení 124 020 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel je členem představenstva v záhlaví uvedeného družstva ("družstvo"), jehož insolvenčním správcem je vedlejší účastník. Žalobu stěžovatel podal z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009; uplatnil pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ("insolvenční zákon"). V předchozích rozhodnutích Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Klíčovými se staly především otázky: 1. zda stěžovatel uzavřel jako člen statutárního orgánu s družstvem platnou pracovní smlouvu, a vznikl mu tak (nad rámec výkonu funkce člena představenstva) pracovněprávní vztah, na jehož základě měl nárok na doplacení mzdy, a 2. zda tuto tvrzenou pohledávku bylo možné uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou (či jako pohledávku jí postavenou na roveň) podle insolvenčního zákona.
2. První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010 včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015. Druhý (zamítavý) rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 9. 2016 a jej potvrzující rozsudek městského soudu ze dne 25. 10. 2017 Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 a současně věc postoupil městskému soudu jako soudu věcně příslušnému pro spor mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu. (K podrobné rekapitulaci předchozích řízení srov. také str. 2 až 4 v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.)
3. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 21. 6. 2022 žalobu zamítl. Na základě závazných právních názorů Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl platný pracovněprávní vztah. Jeho pohledávka tak není pracovněprávní. Činnost stěžovatele byla podřaditelná pod výkon funkce člena představenstva, tudíž mu nemohla náležet mzda na základě pracovní smlouvy. Uplatněná pohledávka není ani pohledávkou za majetkovou podstatou, ani pohledávkou jí postavenou naroveň podle insolvenčního zákona. Jejího splnění se tak stěžovatel nemůže domáhat na vedlejším účastníkovi (insolvenčním správci).
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Vrchní soud předeslal, že závazný právní názor podle prvního kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci byl v období do vydání druhého kasačního rozsudku překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ze dne 11. 4. 2018. Právní názor sjednocujícího rozsudku je podle vrchního soudu v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016.
5. Vrchní soud konstatoval, že podstatou závazného názoru je v projednávané věci především posouzení stěžovatelem vykonávaných činností pro družstvo jako spadajících pod výkon funkce člena představenstva. Jakkoli není obecně vyloučeno, že činnost člena představenstva družstva (nebo její část) byla na základě smlouvy podřízena režimu zákoníku práce, nemění to nic na posouzení stěžovatelova případu. Tato možnost nečiní ze smlouvy o výkonu funkce člena statutárního orgánu pracovní smlouvu, neboť se nelze odchýlit od kogentní právní úpravy postavení člena orgánu obchodní korporace. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že výkon funkce člena představenstva nelze chápat natolik úzce, že by do ní spadalo pouze rozhodování o obchodním vedení, a jakékoli související úkony (administrativní, kontrola majetku, jednání u soudu apod.) již nejsou výkonem funkce, a lze je vykonávat na základě pracovní smlouvy. Takto vzniklou pohledávku ale stěžovatel proti insolvenčnímu správci úspěšně uplatnit nemůže; výčet uplatnitelných pohledávek v insolvenčním zákoně je taxativní.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že o stěžovatelem předestřených otázkách vrchní soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s v mezidobí vydaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23 ze dne 17. 1. 2024. Ve zbytku stěžovatel tvrdil otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo.
7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo "na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci" a dále dotčena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož měl být dotčen také čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. Podle stěžovatele je odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné. Samotné odmítnutí dovolání není v textu usnesení výslovně odůvodněno; soud si počínal libovolně a argumentoval kruhem. Nejvyšší soud se přípustností dovolání zdánlivě zabýval jen v odstavcích 18 a 19, kde pouze uvádí, co podle jeho názoru přípustnost dovolání nezakládá, ale opomíjí důvody, které přípustnost dovolání jasně zakládají. Stěžovatel odkazuje na text dovolání, který má obsahovat srozumitelné důvody, proč bylo dovolání přípustné. Stěžovatel se podle svých slov "jasně, mimo jiné, domáhal toho, aby otázky hmotného práva byly rozhodnuty jinak, než jak byly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny". Nejvyšší soud posoudil dovolání povrchně, bez dalšího poukázal na svou judikaturu a nezabýval se tím, že v případě stěžovatele se o tzv. souběh funkcí nejedná, protože stěžovatel funkci člena představenstva v pracovním poměru nevykonával. Nejvyšší soud tudíž sám nerespektuje vlastní rozhodovací praxi, podle níž člen statutárního orgánu může s obchodní korporací uzavřít pracovní smlouvu na činnosti nespadající pod funkci člena orgánu.
9. Nejvyšší soud měl dále přehlédnout, že neporušil-li stěžovatel péči řádného hospodáře, měl také za odvedenou práci právo na obvyklou mzdu. Nejvyšší soud situaci nekorektně zjednodušil. Bylo by potřeba se zabývat každou stěžovatelem v družstvu vykonávanou činností zvlášť. Stěžovatel vykonával práce mimo rozsah funkce člena představenstva, neboť na jejich zajištění zaměstnanci družstvo nemělo dostatek prostředků a bylo by to neúčelné. Dále stěžovatel nerozumí tomu, proč je soudy limitována autonomie vůle subjektů práva při uzavření pracovní smlouvy.
10. Stěžovatel má za to, že v důsledku uvedených pochybení soudy nesprávně posoudily, že se stěžovatel nemohl domáhat mzdy v insolvenčním řízení. Jeho pohledávka plyne z pracovněprávního vztahu podle účetnictví dlužníka.
11. Posouzení překážky věci rozhodnuté Nejvyšším soudem "je pro stěžovatele naprosto šokující a otřásá zbytky víry stěžovatele v právní stát". Odkaz na princip incidentní retrospektivy považuje za nepřípadný a jeho aplikaci za neodůvodněnou, především s ohledem na dlouhou historii tohoto řízení. Již samotná doba čekání na finální rozhodnutí a změny judikatury podle stěžovatele porušují jeho právo na spravedlivý proces.
12. Dále stěžovatel namítá, že v souvisejícím řízení o neplatnost výpovědi obvodní soud bez dalšího použil právní závěry kasačních rozsudků Nejvyššího soudu, vydaných v této věci. Soudkyně obvodního soudu se nadto měla vyjádřit, že se nechce vystavit riziku kárného postihu. Soudkyně následně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 , nicméně soudy se jím ani tak neřídily.
13. V posledku stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud po zrušení napadených rozhodnutí věc vrátil k projednání věcně a místně příslušnému soudu ve věcech pracovněprávních.
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady, např. ve výkladu nebo aplikaci jiných než ústavních předpisů, se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatel na obranu svého práva snesl v rozsáhlé, srozumitelné a podrobné ústavní stížnosti opakovanou polemiku a neuplatnil ústavněprávní argumentaci. Několikrát zopakoval tytéž námitky, které však byly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Ve zbytku se zevrubně věnuje pro posouzení věci irelevantním námitkám (např. jiným řízením, jejichž samostatně nepřenositelné závěry bez dalšího aplikoval na posuzovanou věc) nebo hypotetickým úvahám. Např. z ničeho neplyne, že by byl v družstvu obětí spiknutí.
Stejně tak se řada jeho úvah míjí s podstatou věci: Samozřejmá skutečnost, že má zaměstnanec právo na mzdu, se zjevně nemusí bez dalšího vztahovat na specifické situace, v nichž (jak soudy opakovaně vysvětlily) člen představenstva uzavřel jménem družstva pracovní smlouvu sám se sebou a pohledávky z ní se domáhá v insolvenčním řízení. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat soudy odůvodněné závěry, že stěžovatelova činnost, byť ne veskrze rozhodovací, podle pracovní smlouvy obsahově souvisela s výkonem jeho funkce.
17. Obecný závěr ustálené judikatury obecných soudů, že i člen statutárního orgánu může v rozsahu této funkce (nikoli jako zaměstnanec) vykonávat práci např. administrativní, a pakliže se tyto činnosti obsahově propojují, nemůže pracovní smlouvou zaměstnat sám sebe, neústí při absenci pádné ústavněprávní argumentace v porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. Soudy korektně dodaly, že tento právní názor neznamená, že by obchodní korporace na danou pracovní činnosti nemohla najmout třetí osobu nebo člena orgánu zaměstnat k náplni jiné činnosti, než bezprostředně spjaté s výkonem funkce člena představenstva.
18. Stěžovatel primárně tvrdí, že Nejvyšší soud se jeho dovoláním věcně vůbec nezabýval. Posléze tvrdí, že se jím povrchně zabýval v bodech 18 a 19, přičemž následně podrobně polemizuje s jednotlivými body odůvodnění napadeného usnesení (avšak bez ústavněprávní argumentace). Ústavní soud zdůrazňuje, že naplnění předpokladu přípustnosti posuzuje podle zákona pouze Nejvyšší soud, a je tedy na jeho uvážení, které musí splňovat zákonné a ústavní podmínky. Skutečnost, že stěžovatel na splnění předpokladů přípustnosti nahlíží jinak (např. v důsledku odlišného názoru na podstatu ustálené praxe dovolacího soudu nebo její použitelnosti na posuzovanou věc), sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
19. Ústavní soud se seznámil s obsahem stěžovatelova dovolání a ústavněprávní pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Předně stěžovatel v dovolání tvrdí, že se vrchní soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, načež tvrdí, že rozhodné otázky dosud nebyly Nejvyšším soudem zcela řešeny, a ty, které částečně řešeny byly, mají být posouzeny jinak. Odhlédne-li Ústavní soud od matoucího vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pak následná argumentace nesprávným právním posouzením věci byla v rámci (kvazi)meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu korektně vyvrácena poukazy na četnou judikaturu a její ustálené závěry. Ve zbylých ohledech se stěžovatel odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, které buďto interpretuje ve svůj prospěch, anebo které byly v pozdější praxi překonány.
20. Ústavní soud nesdílí tezi o neústavní aplikaci incidentní retrospektivy na případ stěžovatele. Je sice třeba přisvědčit, že stěžovatel byl po značnou dobu v právní nejistotě o platnosti pracovní smlouvy, potažmo uplatnitelnosti své pohledávky v insolvenčním řízení, resp. o vůbec důvodnosti uplatněného nároku. Takové situace, ač jsou v judikatuře spíše výjimečné, jsou nedílnou součástí systému opravných prostředků v soustavě soudů a judikaturního vývoje. Opravné prostředky (včetně mimořádných) jsou vybudovány právě proto, aby byla zaručena co nejvyšší úspěšnost bránění práva jednotlivcem. Z ničeho neplyne, že byl stěžovatel v tak vysokém legitimním očekávání, že by se na jeho věc neměly vztahovat závěry sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017. A to tím spíše, že při druhém kasačním zásahu Nejvyššího soudu byla věc přidělena městskému soudu jako soudu příslušenému k řízení v prvním stupni ve sporu obchodní korporace a jeho člena.
21. Posouzení věci je souladné se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 , to také prismatem navazujícího nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23
. Z těchto rozhodnutí neplyne, že by se člen představenstva družstva mohl jménem družstva sám zaměstnat pro výkon činnosti spjaté s funkcí člena představenstva tak, aby tím vznikl pracovněprávní vztah nezávislý na právním poměru založeném smlouvou o výkonu funkce člena představenstva. V později vydaném nálezu byl vzat v potaz posun názoru Nejvyššího soudu podle sjednocujícího rozsudku, a byl aprobován závěr, že byť může být i manažerská smlouva sjednána v režimu zákoníku práce, není jí založen pracovněprávní vztah (srov. zejména body 42 až 44 a 52 in fine). Jinými slovy, ochrana člena statutárního orgánu zákoníkem práce, kterou měl na zřeteli nález sp. zn. I. ÚS 190/15 , byla upřesněna podmínkou nutného uplatnění kogentních norem korporačního práva. Této otázce se soudy výslovně věnovaly a své závěry dostatečně odůvodnily.
22. Pracovní (manažerská) smlouva se podle aktuálního výkladu Nejvyššího soudu, aprobovaného též Ústavním soudem (srov. bod 33 nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23 ) považuje za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce člena představenstva, a podléhá tak schválení příslušným orgánem. Ačkoli stěžovatel tvrdí, že jeho pracovní smlouva byla členskou schůzí schválena, obecné soudy tuto skutečnost nezjistily. Stěžovatel přitom nedokládá konkrétní extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by v tomto ohledu mohl být jediným důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020).
23. Dále je potřeba mít na zřeteli odlišnost nynějšího případu od poukazovaných nálezů. Z prejudikatury plyne, že i při platném sjednání pracovní smlouvy nevzniká za daných specifických okolností pracovněprávní vztah. Obecné soudy podrobně vyložily, že výčet uplatnitelných pohledávek v insolvenčním zákoně je taxativní a jazykově jednoznačný. Proto (jak správně uzavřely) i kdyby byla pracovní smlouva schválena členskou schůzí, stěžovatelovu tvrzenou pohledávku nebylo možno považovat za mzdu zaměstnance v tom smyslu, aby ji mohl uplatnit vůči insolvenčnímu správci (viz např. str. 8 a 9 rozsudku vrchního soudu).
24. O návrhu na vrácení věci k projednání věcně a místně příslušnému soudu ve věcech pracovněprávních Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť předtím, než by posuzoval svou pravomoc k takovému rozhodnutí, měl na zřeteli, že tento návrh je vázán pouze na případ zrušení napadených rozhodnutí.
25. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu