Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti výrokům II, III a IV usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 48/2024-27 ze dne 19. března 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník rozhodnutím č. j. OAM-1305/BA-BA07-ZA01-2023 ze dne 4. října 2023 posoudil žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o azylu"), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou, kterou Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozsudkem č. j. 33 Az 18/2023-60 ze dne 19. února 2024 zamítl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím ustanovil stěžovateli advokáta Mgr. Ladislava Bártu jako opatrovníka (výrok I), řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III) a ustanovenému opatrovníkovi nepřiznal odměnu za zastupování ani náhradu hotových výdajů (výrok IV).
4. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, tedy s tím, že ačkoliv ustanovil stěžovateli opatrovníka, řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu zastavil. Opatrovník tak neměl možnost v řízení hájit zájmy stěžovatele, jeho ustanovení bylo pouze formální. Takový postup, kterým není naplněno právo stěžovatele na právní pomoc, považuje stěžovatel za neakceptovatelný, neetický a cynický, a spatřuje v něm spíše snahu soudu ulehčit si procesní situaci (neznámý pobyt stěžovatele). Žádné konkrétní námitky, které by uplatnil, neuvádí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož tři výroky ústavní stížnost napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel napadá i výrok IV, kterým bylo rozhodnuto o odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka, v tomto rozsahu stěžovatel (byť zastoupený opatrovníkem, o jehož odměnu a náhradu hotových výdajů jde) není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, ve zbylém rozsahu takovou osobou je. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
7. Podle § 33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 741/06 ze dne 11. dubna 2007 (N 64/45 SbNU 77) zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu postupujícího podle § 33 písm. b) zákona o azylu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z jeho odůvodnění nebylo možno zjistit, jakým způsobem postupoval soud při zjišťování místa pobytu stěžovatele. Současně Ústavní soud konstatoval, že aplikuje-li Nejvyšší správní soud § 33 písm. b) zákona o azylu za situace, kdy stěžovatel neposkytnutím potřebné součinnosti mařil naplnění účelu řízení (čemuž má toto ustanovení právě zabránit), je to výraz legitimní aplikace jednoduchého práva, do níž se Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti necítí oprávněn zasahovat.
8. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v bodě 3 napadeného usnesení popsal, že stěžovatel v kasační stížnosti uvedl jako svoji adresu Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, na ni mu také Nejvyšší správní soud hodlal zaslat informaci o probíhajícím řízení, včetně poučení o složení senátu a formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro účely rozhodnutí o ustanovení zástupce. Následně však z evidenční karty žadatele o mezinárodní ochranu zjistil, že dne 29.
února 2024 stěžovatel pobytové středisko opustil a jiné místo jeho pobytu není evidováno. Nejvyšší správní soud dne 8. března 2024 učinil k stěžovatelovu pobytu dotaz u vedlejšího účastníka a u Ředitelství služby cizinecké policie. Vedlejší účastník potvrdil, že stěžovatel dne 29. února 2024 opustil pobytové středisko a současné místo pobytu není vedlejšímu účastníkovi známo. Totéž sdělilo Ředitelství služby cizinecké policie. Postup Nejvyššího správního soudu, který přistoupil k zastavení řízení až poté, co se snažil aktuální pobyt stěžovatele zjistit a neuspěl, je proto ústavně souladný.
9. Typickou součástí zastavení řízení v takovém případě (kdy z povahy věci nemůže stěžovatel hájit svá práva sám, neboť s ním soud nemůže komunikovat) je také ustanovení zástupce pro toto řízení. S tím počítala již důvodová zpráva k novele zákona č. 519/2002 Sb., jež k tomuto ustanovení uvádí: "Ve smyslu § 29 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního soud ustanoví žalobci neznámého pobytu opatrovníka, ochranu žadatele o azyl před náhodným nezastižením dále zaručuje devadesátidenní lhůta, po jejímž uplynutí by teprve soud mohl řízení zastavit." Jak zastavování soudního řízení, tak ustanovování opatrovníka jsou tudíž společně propojeny se situací, že s žalobcem či stěžovatelem nemůže soud komunikovat, neboť jeho bydliště není známo.
Propojení těchto tří skutečností je přitom vzájemné, protože není-li bydliště žadatele známo, musí soud řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu zastavit. Jakkoli § 29 odst. 3 občanského soudního řádu stanoví, že předseda senátu za této situace může ustanovit opatrovníka (účastníkovi, jehož pobyt není znám), judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že zastaví-li krajský soud řízení podle § 33 zákona o azylu, aniž by žalobci k ochraně jeho práv ustanovil podle citovaného ustanovení opatrovníka, zatíží své rozhodnutí vadou způsobující jeho nezákonnost.
Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že na naplnění podmínek pro zastavení řízení podle § 33 písm. b) zákona o azylu nic nemění ani ustanovení opatrovníka, jemuž je toto usnesení doručováno, neboť důvody pro ustanovení opatrovníka a pro zastavení řízení jsou shodné (neznámý pobyt stěžovatele), proto není z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
10. Postup Nejvyššího správního soudu Ústavní soud z výše uvedených důvodů nehodnotí jako svévolný či extrémní. Jakkoli v dané věci ustanovení opatrovníka nepřispělo k ochraně zájmů stěžovatele ve věci samé (udělení mezinárodní ochrany), Nejvyšší správní soud postupoval zákonem (občanským soudním řádem a zákonem o azylu) stanoveným způsobem pro situaci, kdy pobyt žadatele není znám. Skutečnosti, že neznámý pobyt žadatele vždy vede v řízení o udělení mezinárodní ochrany k zastavení řízení, si měl být stěžovatel vědom, přesto neposkytl součinnost k zjištění místa pobytu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu