Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Media Channel, a. s., sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 6 As 40/2023-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 10 A 128/2021-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva pro místní rozvoj jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka umístila v Praze v památkové zóně Karlín oboustranný reklamní bigboard (dále jen "reklamní zařízení") jako dočasnou stavbu na dobu 10 let. Učinila tak na základě rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 o umístění stavby z roku 2010, souhlasu s provedením ohlášené stavby a souhlasu se změnou stavby před dokončením z roku 2011.
2. V roce 2020 úřad městské části vydal k žádosti stěžovatelky souhlas se změnou v užívání stavby, jímž prodloužil dobu užívání reklamního zařízení do 31. 12. 2025.
3. Magistrát hlavního města Prahy ve zkráceném přezkumném řízení dle § 98 správního řádu uvedený souhlas zrušil. Ministerstvo pro místní rozvoj upravilo výrok rozhodnutí magistrátu v části týkající se stanovení účinků rozhodnutí, jinak jeho rozhodnutí potvrdilo. Magistrát i ministerstvo dospěly k závěru, že souhlas se změnou v užívání byl vydán v rozporu s právními předpisy. Nezákonnost souhlasu byla způsobena pochybeními na straně stavebního úřadu i stěžovatelky, takže stěžovatelka nenabyla práv ze souhlasu v dobré víře.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl její kasační stížnost.
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že veřejná moc má nést následky svých pochybení. Uvádí, že k žádosti o vydání souhlasu s prodloužením užívání reklamního zařízení nebyla povinna doložit závazné stanovisko orgánu územního plánování. Prodloužením doby užívání stavby by totiž nenastala žádná změna v území. I stěžovatelka tuto námitku vznesla v žalobě, správní soudy se jí odmítly zabývat.
7. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že úřad městské části v souhlasu ve skutečnosti neposuzoval soulad stavby s obecnými požadavky na výstavbu obsažených v pražských stavebních předpisech. Navíc, i kdyby takové posouzení úřad městské části neprovedl, toto porušení právních předpisů by nebylo "zjevné ze spisového materiálu". V takovém případě nelze provést zkrácené přezkumné řízení podle § 98 správního řádu.
8. Stěžovatelka namítá, že nebyla povinna dokládat ani stanovisko orgánu památkové péče. Ten totiž stanovisko vydal již v roce 2010 bez časového omezení a lokalita ani stavba samotná se od té doby nezměnily. Nadto, pokud by k vydání souhlasu bylo zapotřebí stanovisko orgánu památkové péče, měl ji k jeho doložení úřad městské části vyzvat. Neučinil-li tak, jde o jeho pochybení.
9. Konečně stěžovatelka uvádí, že i kdyby souhlas byl nezákonný, práva z něj plynoucí nabyla v dobré víře. Nezákonnost souhlasu totiž byla způsobena čistě pochybeními na straně veřejné moci. Jde tak o první z typových situací vymezených nálezem sp. zn. I. ÚS 17/16 ze dne 4. září 2018 (N 147/90 SbNU 411), bodech 18 až 20, tedy o případ, ve kterém měla být chráněna práva nabytá v dobré víře. Nález pod uvedenou první skupinu situací výslovně zařazuje i případy, kdy správní orgány nesprávně posoudí rozsah podkladů potřebných k vydání správního aktu. Právě k tomu došlo v posuzované věci. Stěžovatelka neuvedla v žádosti žádné nepravdivé nebo neúplné skutkové informace. Navzdory těmto skutečnostem správní soudy věc chybně vyhodnotily tak, že spadá pod druhou typovou situaci vymezenou nálezem, tedy že jde o případ, kdy se pochybení dopustil správní orgán i jednotlivec (stěžovatelka). Navíc to odůvodnily tím, že si potřeby doložit stanovisko orgánu památkové péče musela být stěžovatelka vědoma jako profesionálka v oblasti reklamy. Podle stěžovatelky je ale nepřijatelné klást na ni z důvodu její podnikatelské činnosti zvýšené nároky, dokonce vyšší, než jakým byl schopen dostát úřad městské části při vydávání souhlasu.
10. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení. Ústavní soud se proto zabýval její opodstatněností.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V posuzované věci neshledal namítané porušení základních práv stěžovatelky.
12. Správní orgány a správní soudy dospěly k závěru, že souhlas se změnou užívání stavby byl nezákonný, na základě několika samostatných důvodů (bod 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jedním z nich bylo, že stěžovatelka nedoložila ke své žádosti o vydání souhlasu závazné stanovisko orgánu památkové péče. Správní soudy přezkoumatelně odůvodnily, že původní stanovisko tohoto orgánu z roku 2010 se týkalo toliko dočasného umístění stavby na dobu 10 let, a nemohlo se z něj tedy vycházet v řízení o prodloužení doby užívání nad uvedenou dobu (bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelčina argumentace proti tomuto posouzení je pouhou polemikou s výkladem podústavního práva.
13. Dalším důvodem nezákonnosti souhlasu byl jeho rozpor s obecnými požadavky na výstavbu. Plocha jednoho panelu reklamního zařízení o velikosti 43,2 m2 totiž několikanásobně převyšuje maximální plochu 4 m2, kterou by takové reklamní zařízení v památkové zóně mohlo mít. I když stavební úřad v souhlasu konstatoval soulad s obecnými požadavky na výstavbu, ve skutečnosti žádné posuzování neprováděl a přehlédl zjevný rozpor stavby s těmito požadavky (body 37 až 43 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ani tyto úvahy nejsou zatíženy žádnou ústavněprávní vadou.
14. Z pohledu ústavního práva není dán žádný důvod, proč by popsaná porušení právních předpisů nemohla být pokládána za zjevná ze spisového materiálu a proč by nemohlo být provedeno zkrácené přezkumné řízení podle § 98 správního řádu.
15. Stěžovatelka dále namítá, že k žádosti o stanovisko nebylo zapotřebí dokládat závazné stanovisko orgánu územního plánování a že správní soudy pochybily, když se touto její argumentací nezabývaly. Tato námitka ale nemá v posuzované věci ústavněprávní rozměr. Nemůže totiž nic změnit na tom, že obstojí jiné důvody, pro které byl souhlas shledán nezákonným.
16. Konečně stěžovatelka namítá, že práva ze zrušeného souhlasu nabyla v dobré víře a že jde o první ze tří typových situací popsaných v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 17/16 , tedy že nezákonnost správního aktu byla způsobena čistě pochybením orgánů veřejné moci (bod 18 nálezu). S její argumentací se nelze ztotožnit. Podle citovaného nálezu je pro rozlišení první situace (pochybení jen na straně veřejné moci) a druhé situace (pochybení na straně veřejné moci i jednotlivce) důležité zkoumat, zda osoba "musela vědět" o pochybení orgánu veřejné moci - v takovém případě jde o druhou typovou situaci (bod 19 nálezu). Správní soudy přezkoumatelně vyložily, že stěžovatelka o pochybení při vydávání souhlasu musela vědět a že nebyla v dobré víře.
17. Správní soudy konkrétně uvedly, že požadavek na doložení stanoviska orgánu památkové péče stanoví výslovně zákon, a nezávisel tedy na úvaze úřadu městské části. Byť měl úřad městské části stěžovatelku vyzvat k doplnění podkladů, stěžovatelka si musela být pochybení spočívajícího v nedoložení daného stanoviska vědoma.
18. Správní soudy poukázaly na to, že stěžovatelka je profesionálkou působící v oblasti reklamy v Praze. Věděla, že již původní rozhodnutí o umístění reklamního zařízení z roku 2010 bylo podrobeno přezkumnému řízení kvůli pochybnostem, zda je umístění reklamního zařízení v památkové zóně v souladu s právními předpisy, a toto přezkumné řízení bylo zastaveno pouze pro uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí (bod 54 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Souhlas s umístěním jiného stěžovatelčina reklamního zařízení v památkové zóně byl dříve z obdobných důvodů v přezkumném řízení dokonce zrušen (viz podrobněji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 2 As 277/2015-44).
19. Není nic neústavního na tom, že při posuzování dobré víry se zohlední, jakou činnost stěžovatelka vykonává a jaké skutečnosti jsou jí známy z jiných řízení. Závěr, že stěžovatelka nebyla v dobré víře, tak obstojí.
20. Ústavní soud neshledal žádnou ústavněprávní vadu v závěrech, že souhlas se změnou užívání stavby byl nezákonný a práva z něj plynoucí stěžovatelka nenabyla v dobré víře. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu