Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Md Ashek Miaha, zastoupeného JUDr. Hugem Körblem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2023 č. j. 30 A 21/2023-38, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 5. 12. 2022 stěžovatel podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dne 2. 3. 2023 se stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici vydat rozhodnutí ve věci v určené lhůtě (tzv. žalobou proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s.). Dne 23. 3. 2023 vzal stěžovatel žalobu zpět, protože vedlejší účastnice téhož dne ve věci rozhodla.
3. Krajský soud napadeným usnesením pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a vrátil stěžovateli část zaplaceného soudního poplatku s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok III.). Stěžovatel podle krajského soudu nesplnil podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany podle § 79 s. ř. s. spočívající v podání podnětu k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, a proto by jeho žaloba byla nepřípustná, nevzal-li by ji zpět. Proto stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, přestože vzal žalobu zpět pro pozdější chování vedlejší účastnice (srov. bod 56 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3523/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Podle krajského soudu je sice pravdou, že opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu je součástí části druhé téhož zákona, jejíž ustanovení se podle § 168 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. na řízení ve věci stěžovatele nevztahují. Základní zásady činnosti správních orgánů podle části první správního řádu se však použijí vždy. Podle § 6 odst. 1 správního řádu (jež je součástí jeho části první) se má zamezit zbytečným průtahům správního orgánu při vyřizování věcí, což odůvodňuje, že se má i ve věci stěžovatele použít § 80 téhož zákona. Konečně krajský soud účastníky poučil, že proti napadenému usnesení lze podat kasační stížnost.
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení, přestože vzal zpět žalobu pro pozdější chování vedlejší účastnice jako žalované. Zdůrazňuje, že neměl povinnost před podáním žaloby podat podnět k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, protože dané ustanovení se v řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza výslovně nepoužije podle § 168 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. jako součásti části druhé správního řádu. K tomu stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí, v nichž se jiné krajské soudy přiklonily k opačnému výkladu, tedy že u tzv. nečinnostních žalob směřujících proti postupu správního orgánu, u něhož je vyloučeno použití části druhé správního řádu, není podmínkou přípustnosti žaloby dříve podat podnět k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.
6. Krajský soud si v napadeném usnesení rovněž protiřečí, protože sice na jednu stranu uvádí, že je žaloba nepřípustná, avšak současně tvrdí, že je dán důvod pro nepřiznání nákladů; tato úvaha o nepřiznání nákladů je však podmíněna tím, že žaloba odmítnuta není. Dále stěžovatel upozorňuje, že výkladem zastávaným krajským soudem byl ochuzen o část soudního poplatku. Konečně stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, jakož i přecházejícího soudního řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), a to navzdory nesprávnému poučení krajského soudu o (ne)přípustnosti kasační stížnosti proti nákladovému výroku v napadeném usnesení (srov. § 104 odst. 2 s. ř. s.).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další „superrevizní“ instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. V nyní posuzované věci jde výhradně o problematiku nákladů řízení, k níž Ústavní soud přistupuje ve své praxi rezervovaně. Vychází totiž z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 , ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18
(N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje (zmíněnými) „kvalifikovanými vadami“ (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14 ).
10. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s výkladem přípustnosti tzv. žaloby proti nečinnosti, jehož důsledky představují základ pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Tímto výkladem, rovněž v kontextu řízení o žádosti o nové posouzení důvodu neudělení víza, se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1589/23 v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2023 č. j. 9 Azs 97/2023-40. Ústavní soud v uvedeném usnesení označil týž výklad podmínek přípustnosti tzv. nečinnostní žaloby učiněný Nejvyšším správním soudem za ústavně konformní a nikoli svévolný.
Jak je zřejmé z podrobného odůvodnění (tehdy) napadeného rozhodnutí, podmínka vyčerpání opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, i přes výslovnou neaplikaci části druhé správního řádu, je v souladu jak s dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobných případech, tak i celkovým subsidiárním postavením správního soudnictví vůči veřejné správě. V podrobnostech lze na odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu odkázat.
11. Pro Ústavní soud je tedy problematika nastolená stěžovatelem v nyní posuzované věci vyřešená a není důvod dříve vyslovené závěry zpochybňovat. Krajský soud v nyní napadeném usnesení vyšel z ústavně konformního výkladu přípustnosti tzv. žaloby proti nečinnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. K argumentaci stěžovatele o vnitřní rozpornosti úvah krajského soudu lze doplnit, že krajský soud řízení zastavil, avšak při rozhodování o nákladech řízení zohlednil, že žaloba stěžovatele by byla i bez jejího zpětvzetí odmítnuta. Takovou argumentaci Ústavní soud nepovažuje za vnitřně rozpornou. Krajský soud zohlednil celkový procesní kontext věci, což mimo jiné, jak se v napadeném usnesení srozumitelně uvádí, vychází z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Vrácení soudního poplatku pouze zčásti krajský soud opřel o § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, což je z napadeného usnesení zřejmé. Danou skutečnost stěžovatel ve své argumentaci ani nikterak nezohledňuje.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Navrhuje-li (snad) stěžovatel, aby Ústavní soud uložil některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi zcela nebo zčásti nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), eventuálně aby rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát (§ 83 odst. 1 téhož zákona), vzhledem k výsledku tohoto řízení v požadovaném smyslu rozhodnout nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu