K otázkám důkazního řízení před obecnými soudy podle občanského soudního řádu z hlediska kontroly ústavnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci
ústavní stížnosti L. R., zastoupeného JUDr. B. B., účastníka
řízení Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka
- České republiky - Ministerstva obrany, proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 1996, č.j. 9 Co 59/96-43,
t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel podal dne 24. 11. 1993 žalobu u Obvodního soudu
pro Prahu 7 (který ji později postoupil Okresnímu soudu v Mostu)
proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR o náhradu škody
"z mimosoudní rehabilitace" a škody způsobené na zdraví. Později
žalobu upravil v tom smyslu, že jako druhého odpůrce uvedl Českou
republiku - Ministerstvo obrany ČR. V žalobě uvedl, že v roce
1952 nastoupil základní vojenskou službu, byl vyloučen z výcviku
se zbraní a vykonával pouze pomocné práce. Později byl
definitivně převelen do 7. LPTP (pomocné technické prapory)
v Radčicích, kde údajně v období od 27. 7. 1953 do 29. 11. 1954,
tzn. celých šestnáct měsíců, vykonával těžké práce na hlubinném
dole KOHINOOR II v Radčicích. Tábor, označený jako 7. LPTP, se
měl nacházet v Libkovicích. Tento tábor prý patřil mezi tábory
nucených prací. V září roku 1954 byl stěžovatel údajně zasypán
v podzemí a v důsledku toho utrpěl těžký pracovní úraz s trvalými
následky. Z tohoto důvodu stěžovatel podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, uplatnil nárok na náhradu škody
z pracovního úrazu z důvodu bolestného (3 600 Kč), z důvodu
ztížení společenského uplatnění (29 860 Kč) a nárok na odškodnění
podle ust. § 17 odst. 2 cit. zákona (40 000 Kč), tedy celkem
částku 73 460 Kč. Okresní soud v Mostu rozsudkem ze dne 31. 10. 1995,
č.j. 9 C 1960/94-31, zastavil řízení proti prvnímu žalovanému
(tj. České republice - Ministerstvu vnitra ČR), neboť žalobu
proti tomuto žalovanému vzal žalobce zpět a žalobu na uložení
povinnosti zaplatit druhému žalovanému částku 73 460 Kč zamítl. Soud při svém rozhodování vycházel zejména z vyjádření
Ministerstva obrany - Skupiny pro rehabilitaci osob zařazených do
VTNP, Historického ústavu Armády ČR a Okresní vojenské správy
v Mostu. Z těchto vyjádření vyplynulo, že stěžovatel sloužil jako
politicky spolehlivý voják u 7. technického praporu, začleněného
u 55. pomocné technické skupiny (PTS). Jednotky pomocných
technických praporů (PTP) a technických praporů (TP) byly údajně
rozdílné nejen co do organizační struktury, ale zejména v tom, že
TP byly složeny z vojáků základní služby tehdejší zdravotní
klasifikace A, Cd a Cj, zatímco PTP tvořili příslušníci podle
kritérií politických a klasifikací E. Dále soud uvedl, že podle ust. § 18 odst. 1 cit. zákona se
zrušují rozkazy, "kterými byli občané označeni za politicky
nespolehlivé a zařazeni v letech 1948 - 1954 do vojenských táborů
nucených prací po dobu vojenské základní služby a výjimečného
vojenského cvičení".
Za vojenské tábory nucených prací se pro
účely tohoto zákona považují silniční prapory ženijního vojska
zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory. Podle ust. § 29 odst. 4 cit. zákona Ministerstvo obrany odškodní
podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolestí a ztížení
společenského uplatnění (ve znění pozdějších předpisů), na žádost
poškozeného poškození zdraví občanů uvedených v ust. § 18 odst. 1 cit. zákona, ke kterému došlo v souvislosti s výkonem služby ve
vojenských táborech nucených prací. Stěžovatel tedy podle názoru soudu vykonával vojenskou
službu u technického praporu, jenž byl svou povahou zcela odlišný
od pomocných technických praporů. Tomuto závěru nasvědčovala
i skutečnost, že stěžovatel nebyl podle tehdejší kvalifikace
označen podle politických kritérií stupněm E, tzn. jako politicky
nespolehlivý. Podle přesvědčení soudu proto žalobce není občanem,
který splňuje podmínky ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb.. Ve svém odvolání proti citovanému rozsudku stěžovatel
namítl, že okresní soud rozhodl na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci a že správně neurčil vzájemný
vztah všech skutečností, které v řízení vyšly najevo. Svou
politickou nespolehlivost stěžovatel dovodil zejména z toho, že
dříve pracoval na zemědělské usedlosti, která musela být v roce
1957 v tísni odevzdána státu. Politická nespolehlivost
stěžovatele se projevovala i v přístupu nadřízených vojáků
k němu. Jeho zařazení do vojenského tábora nucených prací prý
proběhlo nedobrovolně, na základě striktního příkazu bez
odůvodnění. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek
okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že
"nepochybuje o tom, že stěžovatel v rámci své základní vojenské
služby vykonával práce v hlubině dolu KOHINOOR", kde po určitou
dobu pracovali příslušníci 59. PTP i 7. TP a jejich pracovní
podmínky byly zřejmě velmi blízké. Právní předpis prý však
umožňuje přiznat náhradu pouze osobám, které byly zařazeny do
vojenských táborů nucených prací, tzn. do silničních praporů
ženijního vojska (zřízených od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950) nebo do
pomocných technických praporů, a nepřiznává nárok na odškodnění
příslušníkům technických praporů. Stěžovatel podle názoru soudu
nebyl v době základní vojenské služby zařazen do tábora nucených
prací ve smyslu ust. § 18 odst. 1 cit. zákona, a proto krajský
soud - jak již bylo uvedeno - potvrdil jako věcně správný
zamítavý rozsudek okresního soudu. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvedl, že byl
v rámci své základní vojenské služby zařazen do pomocného
technického praporu jako politicky nespolehlivý občan a službu
v něm vykonával v období mezi 1. 11. 1952 - 30. 11. 1954 v táboře
nucených prací v Libkovicích, kde prý byl v době od 27. 7. 1953
do 30. 11. 1954 zařazen k 7. LPTP na těžké práce v hlubinném dole
KOHINOOR II v Mariánských Radčicích. Tam také stěžovatel údajně
utrpěl pracovní úraz s trvalými následky.
Skutková zjištění odvolacího soudu prý proto nejsou
dostatečná pro právní posouzení věci. Stěžovatel pochází
z rodiny, která v rámci osidlování pohraničí dostala přídělem
zemědělskou usedlost v Žaboklikách, již musela v roce 1957
v tísni odevzdat státu. Na tomto velkostatku navrhovatel
pracoval. Zároveň byl stěžovatel silně věřícím katolíkem. Z těchto skutečností stěžovatel dovozuje svou politickou
nespolehlivost v tehdejší době. Odvolací soud údajně nevzal
v úvahu návrhy na výslechy svědků ani fotografie stěžovatele
z období výkonu vojenské služby. Na podporu svých tvrzení
stěžovatel navrhl provést jako důkazy před Ústavním soudem
výslechy svědků A. H., M. Č. a K. B. Tito svědkové mají
dosvědčit, že stěžovatel vykonával základní vojenskou službu
v čase a v místě uvedeném ve stížnosti, kde také utrpěl pracovní
úraz. Svědek V. M. a svědci H. a M. S.i mají dále potvrdit, že
stěžovatel byl považován za politicky nespolehlivého, neboť byl
oddaně katolicky věřícím občanem a žil a pracoval na velkostatku. Stěžovatel dále poukázal na smysl restitučních zákonů, jež
měly odstranit křivdy a nespravedlnosti, způsobené totalitním
režimem, kterým byla porušena základní lidská práva. Tím, že mu
státní orgán nepřiznal náhradu za utrpěné škody na zdraví, prý
došlo ke stejné křivdě, jakou utrpěl již v minulosti. Napadeným rozhodnutím údajně došlo k porušení procesních
ustanovení občanského soudního řádu (ustanovení §§ 6, 120 a 153
odst. 1), neboť krajský soud přistoupil na formální posouzení
provedených důkazů a spolehlivě nezjistil skutkový stav věci,
jestliže se spokojil pouze se sdělením Ministerstva obrany
a vyjádřením Historického ústavu Armády ČR, že vojenská jednotka
7. LPTP, u které měl stěžovatel sloužit, nikdy v okrese Most
neexistovala. Krajský soud sice uznal, že pracovní podmínky PTP
a TP byly zřejmě "velmi blízké", avšak přesto se nezabýval
dalšími důkazy a tvrzeními stěžovatele. Stěžovatel proto
dovozuje, že obecný soud porušil čl. 90 Ústavy, který ukládá
soudům stanoveným způsobem, a tedy v souladu s ust. §§ 6, 120
a 153 odst. 1 o.s.ř., poskytovat ochranu právům, dále čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
podle něhož se každý může stanoveným způsobem domáhat svého
práva, čl. 9 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být podroben
nuceným pracím a službám a konečně i čl. 10 Listiny, podle
kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská
důstojnost. Stěžovatel uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
odpovídá všem zákonem stanoveným požadavkům a že proto nic
nebrání vlastnímu projednání věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud
v Ústí nad Labem, dále Okresní soud v Mostu a vedlejší účastník
řízení, Ministerstvo obrany ČR - Vojenský úřad pro právní
zastupování.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že své rozhodnutí
vydal na podkladě provedených důkazů v souladu s ust. § 120 odst. 1 o.s.ř., když provedl ty z nich, které považoval pro své závěry
za rozhodné. Navrhovatel prý před vyhlášením rozsudku žádné další
důkazy nenavrhoval. Pokud jde o odůvodnění svého rozhodnutí,
odkázal okresní soud na jeho písemné vyhotovení. Soud na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že v souzené věci
bylo vzhledem k zákonné úpravě rozhodující, zda byl stěžovatel
zařazen do TP nebo PTP. Stěžovatel prý své zařazení do PTP
neprokázal a naopak bylo zjištěno, že sloužil u TP. Proto mu
nebyl rehabilitační nárok přiznán. Krajský soud tedy nepovažuje
ústavní stížnost za důvodnou. Závěrem soud sdělil, že netrvá na
ústním jednání. Ministerstvo obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro
právní zastupování, k ústavní stížnosti sdělilo, že podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, je politická nespolehlivost podmínkou pro
uplatnění nároku na odškodnění. Stěžovatel prý tuto obligatorní
podmínku neprokázal. Oba soudy postupovaly naprosto objektivně
a v souladu s platnou zákonnou úpravou a ústavní stížnost je tedy
nedůvodná. Ministerstvo obrany netrvá na ústním jednání v této
věci. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto
jednání upustil. Ústavní soud ve věci samé dospěl k závěru, že ústavní
stížnost není důvodná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů
a nepřísluší mu ani přehodnocování důkazů provedených obecnými
soudy, pokud současně nedošlo k porušení základních práv a svobod
stěžovatele, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ze svého takto vymezeného postavení vycházel Ústavní soud
i v souzené věci. Ústavní soud podle ustálené judikatury
nehodnotil dokazování, které provedly oba obecné soudy, ale
soustředil se pouze na otázku, zda postupem těchto soudů
a napadeným rozsudkem nebyla porušena stěžovatelova základní
práva a svobody. Jak je uvedeno v preambuli zákona č. 87/1991 Sb.,
smyslem mimosoudních rehabilitací je "zmírnit následky některých
majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až
1989", přičemž si je zákonodárce vědom, že "tyto křivdy ... nelze
nikdy zcela napravit." I v souzené věci je proto zřejmé, že
platná právní úprava nemůže zaručit úplné odstranění všech škod
a nespravedlností, spáchaných totalitním režimem. V konkrétním případě tedy obecné soudy posuzovaly, zda
stěžovatelův tvrzený nárok na mimosoudní rehabilitaci splňuje
uvedené zákonem stanovené podmínky. Podle ust § 18 odst. 1 cit. zákona se zrušují "rozkazy, kterými byli občané označení za
politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954 do
vojenských táborů nucených prací po dobu základní vojenské služby
a výjimečného vojenského cvičení podle § 39 zákona č. 92/1949
Sb., branný zákon.
Za vojenské tábory nucených prací se pro účely
tohoto zákona považují silniční prapory ženijního vojska zřízené
od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory." Pokud
měl být stěžovatel odškodněn podle tohoto zákonného ustanovení,
bylo nutno v řízení před obecnými soudy dokázat, že se vztahuje
na jeho případ. Stěžovatel tedy měl obecným soudům předložit
důkazy o tom, že byl v rozhodném období označen za politicky
nespolehlivého a že byl zařazen do vojenského tábora nucených
prací. Toto důkazní břemeno však podle názoru obecných soudů
stěžovatel neunesl. Naopak obecné soudy na základě vlastních zjištění, získaných
zejména ze zpráv Ministerstva obrany, Historického ústavu Armády
ČR a Okresní vojenské správy v Mostu, došly k závěru, že
stěžovatel byl po dobu výkonu své vojenské služby zařazen
u technického praporu, jenž byl svou povahou zcela odlišný od
pomocných technických praporů, přestože jejich pracovní podmínky
mohly být velmi podobné. Zároveň soudy nezjistily, že by byl
stěžovatel označen za politicky nespolehlivého ve smyslu
ustanovení § 18 odst. 1 citovaného zákona. To vyplynulo z výše
uvedených zpráv, podle nichž byly technické prapory složeny
z vojáků základní služby tehdejší klasifikace A, Cd a Cj, tzn. podle zdravotních kritérií, zatímco pomocné technické prapory
byly tvořeny podle politických kritérií a tehdejší klasifikace E. Pokud byl tedy stěžovatel zařazen k TP a nikoliv k PTP, nelze
dovozovat ani jeho politickou nespolehlivost. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se napadený
rozsudek dostal do rozporu s čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou
soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel uvádí, že krajský soud
nedodržel ust. §§ 6, 120 a 153 odst. 1 o.s.ř. Tím prý porušil
i "stanovený způsob" ve smyslu čl. 90 Ústavy. Podle ust. § 6 o.s.ř. postupuje soud v součinnosti se všemi
účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě
zjištěny. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které
z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 3 o.s.ř. může
soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech,
kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla
v řízení najevo. Pokud účastníci řízení důkazy potřebné
k prokázání svých tvrzení neoznačí, vychází soud z důkazů, které
byly provedeny. Podle ust. § 153 odst. 1 o.s.ř. soud rozhoduje na
základě zjištěného skutkového stavu věci. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud porušil čl. 90
Ústavy, který soudům ukládá ochranu právům "zákonem stanoveným
způsobem" tím, že by porušil výše uvedená ustanovení o.s.ř. Jak
vyplývá z vyžádaného soudního spisu, soud se seznámil
i s fotografiemi, které stěžovatel předložil jako důkaz, a proto
se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že soud "nevzal v úvahu ani
fotografie navrhovatele z období výkonu základní vojenské
služby".
Pokud jde o některé návrhy na výslechy svědků,
předložené stěžovatelem, krajský soud postupoval v souladu s ust. § 120 odst. 1 věta 2. o.s.ř., podle něhož "soud rozhoduje, který
z navrhovaných důkazů provede". Jestliže tedy soud dospěl
k názoru, že skutkový stav v souzené věci je dostatečně zjištěn
(ust. § 153 odst. 1 o.s.ř.), nebyl zásadně povinen provádět další
dokazování navrhované stěžovatelem. To Ústavní soud obecně
respektuje. (Na tom nic nemění skutečnost, že se na jiném místě
tohoto nálezu zabývá otázkou, zda neprovedení navržených důkazů
nebylo ve svých důsledcích porušením principu "rovnosti zbraní"
účastníků uvedeného řízení, na niž odpovídá záporně.) Proto
Ústavní soud neshledal, že by krajský soud svým rozsudkem
a řízením, jež mu předcházelo, porušil některé z uvedených
ustanovení o.s.ř. Krajský soud proto neporušil ani čl. 90 Ústavy
a ústavní stížnost je v tomto směru nedůvodná. Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud
zejména z principu volného hodnocení důkazů soudem (ust. § 132
o.s.ř.). Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně
oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy
obecné. Pokud stěžovatel namítá, že "odvolací soud sice přiznává,
že pracovní podmínky příslušníků PTP a TP byly velmi blízké,
avšak respektuje právní předpis", nelze postup soudu
zpochybňovat. Naopak podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán
zákonem a je tedy povinen jej respektovat. V opačném případě by
sám soud porušil Ústavu. Pokud citovaný právní předpis stěžovatel
považuje za nespravedlivý, nic to nemění na jeho právní
závaznosti a může to představovat pouze úvahu de lege ferenda,
tedy otázku pro budoucího zákonodárce. Stejně nedůvodné shledal Ústavní soud i údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatelovi nebylo
nijak bráněno při uplatňování jeho práva u okresního
a v odvolacím řízení u krajského soudu. Jak je uvedeno výše, ze
strany soudů nedošlo k porušení zákonných procesních ustanovení,
a proto není důvodu se domnívat, že nebyl dodržen "stanovený
postup" ve smyslu citovaného ustanovení. Stěžovatel je rovněž na omylu, pokud namítá, že napadeným
rozsudkem došlo k porušení čl. 9 a čl. 10 Listiny. Podle čl. 9
nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám a podle čl. 10 má každý zejména právo, aby byla zachována jeho lidská
důstojnost. Uvedená základní práva stěžovatele krajský soud svým
rozhodnutím neporušil, byť nelze vyloučit, že tak učinily
příslušné státní orgány totalitního Československa v padesátých
letech. Namítané porušení obou ustanovení Listiny obecnými soudy
je proto neopodstatněné. Ústavní soud sám doplnil řízení o novou zprávu Ministerstva
obrany - skupiny pro rehabilitaci osob zařazených do VTNP. Z této
zprávy ze dne 14. 8. 1996 bylo zjištěno, že stěžovatel "sloužil
podle potvrzení o službě ze dne 10. 3. 1993 a souhlasně ze dne
3. 6.
1996, vydaných Vojenským archivem Trnava", v době od 23. 1. 1953 do 29. 11. 1954 u 7. technického praporu. Nesloužil tedy
u 7. pomocného technického praporu, který ostatně vůbec
neexistoval (existoval pouze 7. technický prapor). Tato zpráva je
v plném souladu s listinnými důkazy, o které se opíraly obecné
soudy. Ústavní soud zvažoval - z hlediska principu "rovnosti
zbraní" - i důkazní návrhy, které stěžovatel uvedl ve vlastní
ústavní stížnosti a jež zčásti již navrhl v odvolacím řízení. Pokud jde o výslech svědků H., Č. a B., vyšel Ústavní soud
zejména z jimi podepsaných písemných potvrzení (založených ve
spise okresního soudu), podle nichž byl v době od 27. 7. 1953 do
29. 11. 1954 v Libkovicích u Mostu pracovní útvar PTP ČSLA, jehož
příslušníci v této době pracovali v hlubinném dole Kohinoor II
v Mariánských Radčicích. Tento doklad tedy naprosto nepotvrzuje,
že by byl příslušníkem tohoto pracovního útvaru PTP i stěžovatel,
což je ostatně vyvráceno listinnými důkazy, které provedly obecné
soudy. Pokud se jedná o svědky H. a M. S. - kteří měli potvrdit
politickou nespolehlivost stěžovatele - považuje Ústavní soud
i tento důkaz za nadbytečný. Stěžovatelův nárok na odškodnění
nelze totiž opírat pouze o údajnou politickou nespolehlivost,
pokud není možno prokázat, že stěžovatel byl skutečně do
vojenského tábora nucených prací zařazen. Takový důkaz však
v řízení podán nebyl. Proto ani Ústavní soud stěžovatelovým důkazním návrhům
nevyhověl. Ústavní soud ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že
napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo
k porušení základního práva stěžovatele, obsaženého v čl. 90
Ústavy, v čl. 9, 10 a 36 odst. 1 Listiny. Nebylo rovněž zjištěno,
že by v souzené věci došlo k porušení jiných ústavních zákonů
nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy. To ostatně
stěžovatel ani netvrdil. Proto byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta. P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat. V Brně dne 17. září 1996