Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Šmejkala, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2024-665 ze dne 21. února 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 51/2023-631 ze dne 3. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Pavla Šmejkala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel vedlejšímu účastníkovi (svému synovi) v roce 1995 daroval pozemek a na něm umístěnou stavbu, přičemž součástí darovací smlouvy byla i dohoda o zřízení věcného břemene užívání ve prospěch stěžovatele. V průběhu let se vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zhoršily a stěžovatel se dopisem datovaným dnem 15. března 2017 domáhal vrácení daru. Stěžovatel uvedl šest konkrétních skutků, z nichž dovozoval, že vedlejší účastník se vůči stěžovateli choval tak, že tím hrubě porušoval dobré mravy: (1) Dne 24. března 2016 v L. na parkovišti u obřadní síně po pohřbu zesnulého Vlastimila Steinochera poté, co stěžovatel oslovil vedlejšího účastníka ohledně užívání domu v S., jej vedlejší účastník prudce odstrčil od vozidla, křičel na něj vulgární nadávky a agresivně do něj strkal s tím, že se s ním nebude bavit. (2) Dne 11. dubna 2016 při vyklízení domu v S. vedlejší účastník na stěžovatele před dalšími osobami vulgárně křičel a nakonec mu v dalším vyklízení a odvozu jeho věcí zamezil. (3) Dne 15. dubna 2016 si vedlejší účastník bez stěžovatelova vědomí či předchozí domluvy za pomoci zámečníka zajistil přístup do nemovitosti, kterou stěžovatel na základě věcného břemene užíval, a vnikl do uzamčené kanceláře a do místností, kde stěžovatel chová exotické ptactvo, a dále umožnil téhož dne v prostorách užívaných stěžovatelem místní šetření stavebního úřadu. (4) Později téhož dne se vedlejší účastník dostavil do stěžovatelova bydliště s tím, že mu nese klíče od vyměněného vchodového zámku domu, které hodil na zem, vulgárně stěžovateli vyhrožoval a při odchodu do něj vrazil a odstrčil ho na zeď. (5) Dne 29. dubna 2016 bez stěžovatelova vědomí či předchozí domluvy umožnil do předmětné nemovitosti vstup dalším osobám k veterinárnímu prověření chovu exotických ptáků, k němuž dal vedlejší účastník podnět, což stěžovatel považuje za šikanózní jednání, dospěla-li veterinární kontrola k závěru, že chov je v pořádku. (6) Dne 17. května 2016 stěžovatel vedlejšího účastníka zastihl v domě, do něhož opět vnikl bez jeho vědomí, přičemž vedlejší účastník jej prudce odstrčil loktem z cesty a kopl jej do pravého kolene, načež stěžovatel upadl na schodiště a udeřil se do hlavy. Vedlejší účastník jej poté ještě dvakrát nakopl a křičel na něj nadávky a výhružky a hodil po něm klíče od půdy. Stěžovatel po incidentu musel vyhledat lékařské ošetření.
3. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Lounech ("okresní soud") se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, a aby uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost tyto nemovitosti vyklidit.
4. Okresní soud rozsudkem č. j. 10 C 98/2017-377 ze dne 9. července 2021 žalobě vyhověl. K odvolání vedlejšího účastníka však byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud") č. j. 14 Co 157/2021-408 ze dne 30. listopadu 2021 zrušen pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. V pořadí druhým rozsudkem č. j. 10 C 98/2017-594 ze dne 11. listopadu 2022 okresní soud zamítl žalobu na určení (výrok I) i na vyklizení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
6. Ohledně shora rekapitulovaných šesti skutků dospěl soud k následujícím závěrům. První skutek se nestal. Stěžovatel a vedlejší účastník se sice pohřbu účastnili, avšak k žádnému konfliktu mezi nimi nedošlo. Druhý skutek proběhl jinak, než tvrdil stěžovatel. Mezi ním a vedlejším účastníkem sice došlo k hádce, avšak vedlejší účastník nepoužil žádné vulgární výrazy a ani stěžovateli nebránil v odvozu věcí. Třetí skutek proběhl tak, že vedlejší účastník zajistil otevření nemovitosti za pomoci zámečníka a umožnil její prohlídku zájemci o její koupi a rovněž téhož dne umožnil místní šetření stavebního úřadu. Toto šetření nebylo provedeno z podnětu vedlejšího účastníka. Čtvrtý skutek se nestal. Pátý skutek proběhl tak, že vedlejší účastník umožnil provedení veterinární kontroly, k níž dal podnět stavební úřad a nikoliv vedlejší účastník. Šestý skutek proběhl jinak, než tvrdil stěžovatel. Mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem došlo k rozepři, nikoliv však k projevům agresivity vedlejšího účastníka vůči stěžovateli, ani k jeho napadení.
7. Zjištěný skutkový stav okresní soud posuzoval podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. To, že vedlejší účastník po nemovitosti prováděl zájemce o její koupi, bylo podle okresního soudu výkonem jeho vlastnického práva. Umožnění místního šetření a veterinární kontroly bylo povinností vedlejšího účastníka. Jednání vedlejšího účastníka spočívající v hlasitých slovních konfrontacích, či naopak v tom, že se stěžovatelem nemluvil, nebylo možno v kontextu chování stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi a vztahů v jejich rodině považovat za hrubé porušení dobrých mravů.
8. Napadeným rozsudkem krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II a III a výrok IV změnil jen ve výši nahrazovaných nákladů, jinak ho také potvrdil (vše výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
9. Podle krajského soudu okresní soud správně zjistil skutkový stav a náležitě aplikoval rozhodnou právní úpravu. U šestého skutku okresní soud přesvědčivě vysvětlil, kterým svědkům uvěřil a proč, a naopak proč neuvěřil svědkům, kteří dosvědčovali fyzické napadení stěžovatele vedlejším účastníkem. Svědci, kteří tvrdili, že k žádnému napadení nedošlo, neměli žádný vztah k účastníkům a v nemovitosti se nacházeli z konkrétního důvodu. Šlo o realitní makléřku, dva zájemce o koupi nemovitosti a zámečníka. Naproti tomu třemi svědky, kteří útok dosvědčovali, byli osoba, která má přátelský vztah se stěžovatelem, sestra stěžovatelovy družky a stěžovatelův bývalý spolupracovník. Okresní soud neuvěřil tomu, že se měli tito tři lidé na místě náhodou objevit právě v krátkém okamžiku, kdy k napadení mělo dojít. Jejich výpovědi na soudce okresního soudu působily naučeným dojmem. Krajský soud dále odmítl další argumenty stěžovatele, které předložil až v odvolacím řízení, neboť tyto další výtky se týkaly údajného jednání vedlejšího účastníka, které však nebylo předmětem stěžovatelova dopisu, jímž se domáhal vrácení daru.
10. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné, neboť právní otázku, zda lze konkrétní skutky popsané v dopise požadujícím vrácení daru považovat za hrubé porušení dobrých mravů, krajský soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to konkrétně s nálezy sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. listopadu 2015 (N 198/79 SbNU 251), sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. prosince 2014 (N 231/75 SbNU 581) a sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. června 2014 (N 113/73 SbNU 779) a usnesením sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 (U 5/68 SbNU 541).
12. Dále namítá, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním hodnocením obecných soudů byl extrémní rozpor. U třetího a pátého skutku stěžovatel soudům vytýká, že jednání vedlejšího účastníka nehodnotily prismatem práva na nedotknutelnost obydlí. U šestého skutku má stěžovatel za to, že důvěryhodnost svědků, kteří potvrzovali jeho verzi, byla hodnocena přísněji než u ostatních svědků.
13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
14. Stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkala odlišné procesní situace. Ústavní soud přezkoumával usnesení Nejvyššího soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta jako vadná. Stěžovatelovo dovolání bylo ale odmítnuto jako nepřípustné. Koncepce dovolání vychází z toho, že tento mimořádný opravný prostředek slouží ke sjednocování výkladu práva. Proto může být dovolání přípustné pouze, nastane-li jedna ze čtyř situací předvídaných v § 237 občanského soudního řádu. Posoudí-li Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že příslušnou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a zároveň není důvod, aby Nejvyšší soud tuto svou rozhodovací praxi přehodnotil, odmítne dovolání jako nepřípustné. Takové rozhodnutí je rozhodnutím kvazimeritorním. Bylo-li stěžovatelovo dovolání posouzeno a odmítnuto jako nepřípustné, nedošlo tím k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu, na rozdíl od situací, kdy by bylo dovolání odmítnuto pro vady, ač jimi ve skutečnosti netrpělo, jako se to stalo ve věcech, na něž stěžovatel odkazoval.
15. Druhou námitkou stěžovatel vyjadřuje nespokojenost s tím, jak okresní soud a krajský soud zjistily skutkový stav. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Jak správně poznamenal krajský soud v napadeném rozsudku, je právě soudce okresního soudu, který přímo byl přítomen výpovědím svědků a měl možnost vnímat i další nonverbální projevy, tím, kdo je nejlépe disponován k tomu, aby posoudil, ke kterým výpovědím bude přihlížet.
16. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je dán extrémní rozpor. Krajský soud podrobně vysvětlil, proč skutkové závěry okresního soudu považuje za přesvědčivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc nijak nevysvětlil, jak je možné, že čtyři svědci, kterým soud uvěřil a kteří na místě nepochybně byli, neviděli žádné fyzické napadení stěžovatele vedlejším účastníkem.
17. Podobně hodnocení, že třetí a pátý skutek byly výkonem stěžovatelova vlastnického práva a plněním veřejnoprávní povinnosti umožnit místní šetření stavebního úřadu a veterinární prohlídku chovu ptactva, z ústavního hlediska obstojí.
18. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu