Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. P.-B., zastoupené JUDr. Monikou Nejedlou, advokátkou v Praze 5, Neustupného 1833, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, č. j. 14 Co 182/2005-76, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 30 C 16/2004-33, který rozhodl, že žalovaní - stěžovatelka a její manžel J. P. - jsou povinni vyklidit a předat A. P. (žalobkyni) blíže identifikovaný byt v Karmelitské ulici v domě č.p. 384 v Praze a uhradit rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení. Uvedený rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 26 Cdo 2554/2005-113, ve spojení s usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 2554/121, odmítl.
Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zajišťující zvláštní ochranu dětem, mladistvým, rodičovství a rodině. Soudy totiž nevzaly v úvahu, že v předmětném bytě žijí spolu s žalovanými dvě nezletilé děti (nar. 1997 a 2000), které mají požívat zvláštní ochranu úřadů. Ze znaleckého posudku Ing. H., založeného ve spise, je přitom zřejmé, že dům v obci Olešek - který může podle soudů sloužit žalovaným k bydlení - není obyvatelný, nemůže být zkolaudován a nemůže být tedy užíván ani k bydlení ani k rekreaci. V mezidobí 22. 1. 2007 zemřel manžel J. P. a stěžovatelka není schopna dům zprovoznit. Děti navštěvují školská zařízení v Praze a stěžovatelka sama má podnikání vázané k Praze.
Stěžovatelka dále uvedla, že soudy také bez důkazů uzavřely, že stěžovatelka může užívat byt v Nerudově ulici v Praze 1. V tomto bytě však nikdy nebydlela, jednalo se o byt jejich rodičů. Byt byl v roce 1996 vytopen a stal se zcela neobyvatelný, Obvodní úřad jeho opravu dokončil až koncem roku 1997 a z domu se všichni nájemníci odstěhovali. Soudy při svém rozhodování neposkytly podle stěžovatelky zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům a právům jejích nezletilých dětí.
Stěžovatelka ve své replice setrvala na názoru, který vyjádřila v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka především namítá, že se obecné soudy nezabývaly při svém rozhodování tím, zda má reálnou možnost náhradního bydlení. Omezily se na konstatování, že existuje nemovitost v Olešku a byt v Nerudově ulici v Praze, i když, jak stěžovatelka namítala v řízení, obě tyto nemovitosti jsou nezpůsobilé k trvalému bydlení.
Ústavní soud konstatuje, že předmětem soudního sporu bylo vyklizení bytu v Karmelitské ulici v Praze. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka bydlí v tomto bytě bez právního důvodu. K uvedenému závěru došly po obsáhlém dokazování a jejich závěr odpovídá příslušným ustanovením obč. zákoníku (§ 703 a násl.). J. P., původní uživatel bytu, se odstěhoval ze společné domácnosti, v níž původně žil s A. P., za účelem založení společné domácnosti se stěžovatelkou; to judikatura i literatura hodnotí jako opuštění společné domácnosti (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 921-922 a judikatura tam uvedená). Závěry obecných soudů jsou v tomto směru přesvědčivě odůvodněny a vyplývají z provedeného dokazování. Jsou tedy - v tomto směru - i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Stěžovatelka tedy v posuzovaném případě na bytovou náhradu právo nemá. K tomu Ústavní soud navíc podotýká, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že jak nemovitost v Olešku, tak byt v Nerudově ulici, které jí mohly sloužit jako náhradní bydlení, jsou nezpůsobilé k užívání. Jak však sama uvedla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 41), údajně k bydlení nezpůsobilý byt v Nerudově ulici byl do konce roku 1997 v rekonstrukci; v ústavní stížnosti pak prohlásila, že oprava byla skončena v listopadu 1997. V době, kdy soudy o žalobě na vyklizení bytu jednaly (v letech 2004 a 2005), již tedy byl rekonstruován a způsobilý k obývání. Možnost jiného bydlení tedy stěžovatelka zřejmě má.
Ústavní soud zvažoval - přihlédnuv k úvahám městského soudu - i to, zda realizace práva na vyklizení nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Přihlédl jak k okolnostem na straně stěžovatelky, které je povinnost k vyklizení ukládána, tak i k okolnostem na straně A. P., která se vyklizení domáhá. Přitom rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (užívat nerušeně byt) v daném případě odložena.
Ústavní soud vzal v úvahu skutečnost, že se stěžovatelka do předmětného bytu nastěhovala se svým manželem J. P. bez souhlasu uživatelky A. P. a navíc přenechala byt (jeho část) rovněž bez souhlasu A. P. k užívání dalším osobám. Takové jednání stěžovatelky - a nikoli žalobkyně A. P. - je nepochybně jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil i Městský soud v Praze. Za daných okolností tedy byl postup obecných soudů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a není v rozporu ani s principy ústavnosti.
Ústavní soud usuzuje, že za tohoto stavu - a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci - nelze úspěšně argumentovat ani zvláštní ochranou dětí a mladistvých ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rámci daném příslušnými právními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu