Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BESTER GENERACION UK LIMITED, sídlem Suite 163, 2 Lansdowne Row, Mayfair, WIJ 6HL London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2023 č. j. 27 Co 154/2021-998, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PBS GROUP, a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti První brněnská strojírna Velká Bíteš, a. s., sídlem Vlkovská 279, Velká Bíteš, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku, v části, ve které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2021 č. j. 7 C 75/2020-925 v jeho výroku III. o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 33 463,47 Kč, a dále se domáhá zrušení výroku III. uvedeného rozsudku, jímž krajský soud rozhodl o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 13 792,90 Kč, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou ze dne 27. 3. 2020 se první vedlejší účastnice (jako žalobkyně) domáhala vůči druhé vedlejší účastnici (jako první žalované) a stěžovatelce (jako druhé žalované) určení neexistence závazku druhé vedlejší účastnice poskytnout stěžovatelce jakékoliv plnění na základě smlouvy o poskytnutí záruky uzavřené mezi druhou vedlejší účastnicí a stěžovatelkou dne 10. 5. 2016.
3. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou rozhodl tak, že první vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 33 463,47 Kč (výrok III.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání první vedlejší účastnice, a to v celém rozsahu, a dále odvolání podala stěžovatelka, a to pouze proti výroku III. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou rozhodl tak, že první vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 13 792,90 Kč (výrok III.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí krajského soudu a namítá, že obecné soudy při stanovení výše nákladů řízení nesprávně aplikovaly vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelka uvádí, že v předmětném řízení se první vedlejší účastnice žalobou domáhala určení neexistence závazku druhé vedlejší účastnice ze smlouvy o poskytnutí záruky, jehož výše byla příkazem vydaným britským soudem přesně vyčíslena na částku 17 404 269,70 GBP plus denní úrok ve výši 3 814,64 GBP do splacení částky ve výši 17 404 269,70 GBP a veškerých splatných úroků (dále jen "pohledávka"). Výše určovací žalobou napadeného ručitelského závazku druhé vedlejší účastnice tedy byla v době podání žaloby již známa.
7. Podle stěžovatelky ručitelský závazek druhé vedlejší účastnice ze smlouvy o poskytnutí záruky je právním jednáním, jehož předmětem je plnění, resp. právo, penězi ocenitelné (pohledávka), a proto je při stanovení výše tarifní hodnoty vyloučena aplikace § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a je namístě aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Právní služby poskytované v řízení o určení neexistence závazku ze smlouvy o poskytnutí záruky se týkaly závazku druhé vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce pohledávku. Stěžovatelka se tedy prostřednictvím svého právního zástupce bránila nároku uplatněnému první vedlejší účastnicí, která má pro stěžovatelku (i pro první vedlejší účastnici) hodnotu 17 404 269,70 GBP s příslušenstvím. Za tarifní hodnotu jednoho úkonu v předmětném řízení se tedy podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu považuje cena pohledávky.
8. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba v každém řízení o určovací žalobě nejprve zkoumat, zda je předmětem právního jednání věc nebo plnění penězi ocenitelné, a v závislosti na tom pak stanovit výši náhrady nákladů řízení [nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 2) či nález ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svém doplňujícím podání stěžovatelka na podporu své argumentace uvedené v ústavní stížnosti odkazuje na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I ÚS 3281/22, ve kterém Ústavní soud navázal na své předchozí nálezy. S ohledem na to stěžovatelka dovozuje, že krajský soud tím, že stěžovatelce v napadeném rozsudku nepřiznal náhradu nákladů ve výši stanovené v § 8 advokátního tarifu, porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces zakotvené v § 36 odst. 1 Listiny, ale zasáhl rovněž do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
11. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 , konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků rozhodnutí krajského soudu, proti kterým není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
13. Dotazem učiněným na pracovnici informačního centra okresního soudu bylo zjištěno, že první vedlejší účastnice podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
14. Stěžovatelka tedy podává svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku krajského soudu (výroku I. v části týkající se věci samé), je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které první vedlejší účastnice podala, avšak dosud o něm nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za této procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
15. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ).
16. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by brojila výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ].
17. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2023
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj