Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Mamdouha Lashina, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 375/2021-45 ze dne 31. 3. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 236/2018-39 ze dne 23. 11. 2021, rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. 71/2018-190-TAXI/3 ze dne 2. 10. 2018 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 1247540/2018 ze dne 13. 8. 2018, spojené s návrhem na zrušení § 15 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1, 4 a 90 Ústavy a navrhuje zrušení § 15 kontrolního řádu podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel je řidičem nadnárodní korporace UBER a při kontrole zahájené dne 10. 4. 2018 k výzvě kontrolujícího nepředložil mobilní telefon s nainstalovanou aplikací za účelem zdokumentování historie provedených jízd. Magistrát hlavního města Prahy ústavní stížností napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, neboť v rozporu s § 10 odst. 2 téhož zákona neumožnil kontrolujícímu výkon jeho oprávnění a neposkytl mu potřebnou součinnost, za což mu uložil pokutu 100 000 Kč. Ministerstvo dopravy ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnilo prvostupňové správní rozhodnutí a rozhodlo, že stěžovatel spáchal výše popsaný přestupek úmyslně; pokutu však snížilo na 40 000 Kč.
3. Městský soud v Praze („městský soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutím správních orgánů zamítl. Nejvyšší správní soud („NSS“) ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl následnou kasační stížnost stěžovatele.
4. Stěžovatel namítá, že neměl být uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, protože z hlediska požadované součinnosti nebyl v postavení kontrolované osoby, nýbrž byl osobou povinnou. Kontrola probíhala souběžně vůči dopravci, který nebyl přítomen, i vůči stěžovateli jako řidiči taxislužby. Správní orgány a soudy však odlišné postavení stěžovatele důsledně nerozlišovaly. Povinnost stěžovatele vést a předložit historii/seznam jízd z účtu řidiče není v § 21d zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě stanovena; dokumenty prokazující poskytování přepravy podle § 21 odst. 4 je povinen poskytnout dopravce, nikoliv řidič. Správní orgány šikanózně po stěžovateli požadovaly součinnost na základě domnělé zákonné povinnosti, kterou jako řidič taxislužby neměl, takže nebyla dodržena ani zásada subsidiarity ve smyslu § 10 odst. 3 kontrolního řádu.
Kontrolující osoby stěžovatele řádně nepoučily a nerespektovaly jeho práva, což vyplývá z videozáznamu i z obou protokolů o kontrole. Správní soudy protiústavně opomenuly provést důkazy: 1) potvrzením o zabránění v jízdě použitím technického prostředku ze dne 10. 4. 2018; 2) protokolem o kontrole dopravce. Z obou navrhovaných důkazů vyplývá, že byl v postavení povinné osoby. Stěžovatel konečně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 15 kontrolního řádu. Uvedené ustanovení je protiústavně vágní a nesplňuje základní požadavky na konkrétnost trestně-právní hypotézy.
Kontrolované a povinné osoby nemohou být na základě sporného ustanovení nuceny k porušení zákazu sebeobviňování, a to na základě výzev k předkládání dokumentů, na které nemá kontrolní orgán oprávnění.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky jen opakuje stejné argumenty, se kterými se již pečlivě vypořádal Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, odmítl podle výše citovaného ustanovení ústavní stížnost i k ní připojený návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu