Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti Ing. Ivany Pospíšilové, zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1, proti druhé větě výroku I. a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024 č. j. 55 Co 65/2023-715, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Aleny Sattkové, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí jako žalobkyní. Ústavní stížností se domáhá zrušení té části napadeného rozsudku, kterou Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů soudního sporu. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 projednávané žalobě (po částečném zpětvzetí, rozšíření žaloby a dalším částečném zpětvzetí) zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici poměrný podíl účelně vynaložených nákladů dle jejího úspěchu ve věci. Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku podle výsledku řízení, protože vedlejší účastnice byla od jeho placení osvobozena.
3. Městský soud původně odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu zamítl. Nejvyšší soud ale jeho rozsudek k dovolání stěžovatelky zrušil. Rozsudkem, který je nyní napadený ústavní stížností, městský soud změnil výrok I. obvodního soudu tak, že žalobu rovněž zčásti - ale ohledně jiné částky - zamítl a ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Povinnost stěžovatelky zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku snížil podle výsledku řízení (druhá věta výroku I. napadeného rozsudku). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici poměrnou část nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II. napadeného rozsudku).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje to, jak městský soud vypočetl náhradu nákladů řízení. Především nesouhlasí s tím, že posoudil její úspěch ve všech řízeních souhrnně, ačkoliv předmětem řízení před obvodním a před městským soudem byly jiné žalované částky a v dovolacím řízení byla stěžovatelka plně úspěšná. Dále městskému soudu vyčítá, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení neaplikoval § 150 občanského soudního řádu. Měl zohlednit, že vedlejší účastnice nepřistoupila na stěžovatelčin návrh smírného řešení spočívající v zaplacení vyšší částky než té, kterou soud nakonec přiznal.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou dány podmínky pro projednání stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Shledal přitom, že nejsou.
6. Stěžovatelčinu ústavní stížnost považoval Ústavní soud za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátkou. Přípustnost její ústavní stížnosti však naráží na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vyjádřenou zejména v § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Sama stěžovatelka proti rozsudku městského soudu jako celku dovolání v zákonné lhůtě nepodala, což uvedla v ústavní stížnosti a Ústavní soud to ověřil dotazem u příslušných soudů. V ústavní stížnosti proti věcnému vyřešení sporu stěžovatelka koneckonců nijak nebrojí, napadá jen nákladové výroky rozsudku městského soudu (respektive jejich části). Proti těm dovolání ani samostatně podat nemohla [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], její ústavní stížnost by proto striktně vzato bylo možné považovat za přípustnou. Z databáze https://infosoud.justice.cz/ nicméně Ústavní soud zjistil, že dne 10. 6. 2024 byl podán opravný prostředek proti napadenému rozsudku městského soudu. Telefonickým dotazem na obvodní soud si Ústavní soud potvrdil, že dne 10. 6. 2024 proti napadenému rozsudku městského soudu podala dovolání vedlejší účastnice.
8. V důsledku toho se Ústavní soud nemůže ústavní stížností zabývat, neboť by (ať už by rozhodl jakkoliv) mohl nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů, které ve věci dosud nevydaly konečné rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů řízení má totiž vůči rozhodnutí ve věci samé akcesorickou povahu. Celá věc se teď nachází ve fázi dovolacího řízení před Nejvyšším soudem a do doby jeho skončení je třeba na stěžovatelčinu ústavní stížnost hledět jako na předčasnou. Ústavní soud proto v tuto chvíli není povolán k námitkám stěžovatelky vyvozovat žádné závěry.
9. Ústavní soud vnímá, že nastalá situace není vinou stěžovatelky, její právo na přístup k soudu, včetně podání ústavní stížnosti, však není nijak narušeno. Uplatněné námitky může stěžovatelka vznést v dalším řízení po případném kasačním zásahu Nejvyššího soudu, nebo v řízení o ústavní stížnosti, kterou podá znovu po rozhodnutí Nejvyššího soudu, půjde-li již o finální rozhodnutí v projednávané věci. Takovou ústavní stížnost Ústavní soud pak neodmítne jako opožděnou, a to i kdyby stěžovatelka znovu napadla jen nákladové výroky (viz usnesení v obdobných případech, např. sp. zn. I. ÚS 3059/23 , II. ÚS 2043/23 ,
,
nebo
II. ÚS 870/19 ).
10. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelčina ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
11. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2024
Jan Wintr soudce zpravodaj