Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů V. K., P. G. a K. M., zastoupených Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem v Brně, Bellova 24, adresa pro doručování: Brno, Rabínova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 414/2006-115 ze dne 26. března 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 365/2003-98 ze dne 14. července 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 12 C 1186/99-59 ze dne 15. července 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Předmětem sporu je zánik spoluvlastnického podílu vyloučeného účastníka sdružení založeného podle ustanovení § 829 občanského zákoníku k nemovitostem vytvořeným společnou činností účastníků sdružení. Stěžovatelé tvrdí, že spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech zanikl ke dni vyloučení účastníka ze sdružení stejně jako nesporně zaniklý spoluvlastnický podíl na movitých věcech a dalších složkách podniku vytvořeného v rámci sdružení. Tvrdí, že v rámci soudního sporu žádný z obecných soudů nijak neodůvodnil podstatu v rozdílu zániku spoluvlastnického podílu k movitým věcem a spoluvlastnického práva k nemovitostem, byť ustanovení § 839 občanského zákoníku jako lex specialis je právní úpravou, která nerozlišuje movité a nemovité věci a hovoří pouze o podílu na majetku.
Tímto postupem došlo podle jejich názoru k zásahu do jejich ústavním pořádkem zaručeného vlastnického práva. Napadená soudní rozhodnutí pokládají za nesprávná a nerespektující právo na soudní ochranu vlastnictví. Rovněž i Nejvyšší soud rezignoval na svoji úlohu v soudním systému a na sjednocení judikatury, pokud jde o jeho závěr, že není dán naléhavý právní zájem (stěžovatelů), protože rozhodnutí nižších soudů jsou v souladu s jeho rozhodnutími; Nejvyšší soud prý poukázal na některá svá rozhodnutí, která však podle názoru stěžovatelů na danou věc buď nedopadají a nebo jsou naopak s právním názorem stěžovatelů v souladu.
Za správný nepovažují stěžovatelé především názor obecných soudů, že ustanovení § 839 občanského zákoníku nelze aplikovat na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem; podle názoru soudů citované ustanovení totiž není speciálním ustanovením týkajícím se vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale toto lze vypořádat pouze na základě ustanovení § 141 či 142 občanského zákoníku.
Stěžovatelé dále uvádějí, že v rámci dokazování soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav. Namítají však, že odmítl provést důkazy, které předložili a jimiž mohlo být prokázáno zcela jednoznačně, jakým způsobem byly předmětné nemovitosti nabyty do spoluvlastnictví účastníků. To, že soud neprovedl navrhované důkazy, je podle jejich názoru vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelé konečně napadají a široce argumentují proti právnímu názoru obecných soudů, že účast vyloučeného účastníka sdružení na sdružení zanikla, avšak nezanikl jeho spoluvlastnický podíl, a to s odkazem na to, že nebyla uzavřena dohoda o zrušení spoluvlastnictví ani nebylo soudem rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví. Stěžovatelé tvrdí, že ustanovení § 829 až 841 občanského zákoníku vztahující se ke smlouvě o sdružení obsahují speciální úpravu pro vznik a zánik spoluvlastnictví ve vztahu k ustanovením § 141 a 142 občanského zákoníku. Jedná se prý komplexní právní úpravu smluvního vztahu a ustanovení § 141 a 142 občanského zákoníku nelze v daném případě aplikovat. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně ve stručném vyjádření uvedl, že rovněž odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Dále poukázal i na to, že každá změna vlastnických poměrů k nemovitostem musí být zachycena v katastru nemovitostí, avšak jako podklad pro zápis do tohoto katastru nemůže zcela jistě posloužit listina o vyloučení účastníka ze sdružení.
Okresní soud v Hodoníně poukázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí a uvedl, že obecné soudy podle jeho názoru užily ústavně konformní výklad právních norem a základní práva stěžovatelů v ničem neporušily.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelům nezasílal k případné replice.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 38 Co 365/2003-98 ze dne 14. července 2005 rozsudek soudu prvního ve výroku ve věci samé potvrdil, zrušil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění - ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé - uvedl, že právní názor soudu prvního stupně je správný. Z ustanovení § 839 občanského zákoníku nevyplývá způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví k věcem nabytým do podílového spoluvlastnictví účastníky sdružení podle § 834 citovaného zákona. Vzhledem k tomu se nemůže jednat o speciální úpravu zániku podílového spoluvlastnictví oproti obecné úpravě, obsažené v ustanoveních § 141 a 142 citovaného zákona.
Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 414/2006-115 ze dne 26. března 2008 jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud uvedl, že odvolací soud vycházel z již judikovaných právních závěrů dovolacího soudu, neřešil žádnou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem a ani se jednalo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem vysloveným obecnými soudy. Ústavní soud nepřisvědčil této námitce stěžovatelů. Právní závěr vyslovený obecnými soudy, které aplikovaly pouze běžné právo, považuje za ústavně konformní. Obecné soudy nevybočily z ústavních hranic při vyslovení napadeného právního závěru, který také řádně odůvodnily. Nelze souhlasit s argumentem stěžovatelů, že rozhodnutí zmíněná v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu buď na předmětnou věc nedopadají anebo jsou rozporná s vysloveným právním názorem soudů a že dávají za pravdu právnímu názoru stěžovatelů. Uvedená tvrzení nelze totiž z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyvodit. Ústavní soud rovněž přisvědčil právním názorům vysloveným obecnými soudy; jejich závěry o vztahu mezi ustanovení § 839 a ustanoveními § 141 a 142 odpovídají běžné rozhodovací praxi. K porušení základního práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví tedy napadenými rozhodnutími nedošlo.
Stejně tak nemohl Ústavní soud přisvědčit ani druhé námitce stěžovatelů, že soud prvního stupně neprovedl další důkazy jimi navrhované k prokázání skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly nabyty z činnosti v rámci sdružení. Ústavní soud poukazuje především na to, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy; jsou však povinny v odůvodnění vyjádřit, proč návrhům nevyhověly. V předmětné věci soud prvního stupně řádně a dostatečně odůvodnil, proč další stěžovateli navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud sám podotýká, že skutečnosti, které stěžovatelé hodlali dalšími navrhovanými důkazy prokázat, nebyly v řízení sporné, takže další dokazování z tohoto hlediska by byla nadbytečné a neekonomické; z odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího totiž jednoznačně vyplývá, že tyto soudy vycházely z toho, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z činnosti v rámci sdružení. Nelze proto přisvědčit závěru stěžovatelů, že neprovedení těchto důkazů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Napadenými rozhodnutími nedošlo proto ani k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu