Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou, sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 30 Cdo 278/2023-221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 25 Co 235/2022-182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. dubna 2022 č. j. l4 C 150/2020-158, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí stěžovatel se domáhal žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), a to zaplacení částky 1 454 680 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2011. Uvedená částka sestávala jednak z náhrady škody ve výši 754 680 Kč jako vyčíslené vícenáklady, které byl nucen vynaložit na svoji obhajobu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, dále z částky 200 000 Kč připadající na náhradu škody vzniklé ztrátou a poškozením movitých věcí, k níž došlo u stěžovatele v souvislosti s domovní prohlídkou provedenou dne 24. 4. 2001, a z částky 500 000 Kč, jež měla vzniknout stěžovateli při stejné domovní prohlídce odnětím a následným nevrácením dvou vkladních knížek. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem a rozhodl, že je povinen vedlejší účastnici řízení nahradit na nákladech řízení částku 1 500 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před obvodním soudem tak, že stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici částku 2 400 Kč a ve věci náhrady nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku městského soudu) rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 1 200 Kč (výrok III.). V odůvodnění konstatoval, že trestní stíhání bylo vedeno zákonně a náhrada nákladů obhajoby, další škody a též nezákonné domovní prohlídky není případná, neboť v daném případě chybí odpovědnostní titul za tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu.
4. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1,2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatel nadepsaným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný což představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Došlo k porušení procesních předpisů, obvodní soud neúplně zjistil skutkový stav, nevzal v úvahu tvrzení stěžovatele a důkazy, jimiž prokazoval svá tvrzení, nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele a nevyhodnotil je ve vzájemné souvislosti, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. V důsledku toho byla porušena rovnost účastníků před zákonem a nebyla vzata v úvahu ani škoda vzniklá nepřiměřenou délkou soudního řízení. Městský soud se nezabýval nepřezkoumatelností, nesrozumitelností ani jinými procesními vadami v řízení před obvodním soudem a nevrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl nové argumenty a tím porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a vady v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu [ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)].
7. V řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a v důsledku toho došlo k zásahu do práva stěžovatele vlastnit majetek tím, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby nálezem byla napadená rozhodnutí zrušena.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
11. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv [srov. nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04
(N 192/35 SbNU 509) a ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18
(N 176/91 SbNU 205)].
12. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení stěžovatelových námitek, jejichž těžiště představuje polemika s názory soudů o skutečnosti, přičemž se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem, a to formulací argumentů, které by měly přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Usnesením Policie ČR ze dne 12. 12. 2007 bylo zahájeno trestní řízení stěžovatele pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 11/2011 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, po podání odvolání byl Vrchním soudem v Praze rozsudkem ze dne 1.
10. 2018 č. j. 3 To 15/2017-41858 stěžovateli zmírněn trest. Bylo rozhodnuto, že stěžovatel byl při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 5 T/11/2011-41485 zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pravomocně odsouzen m. j. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.
Výsledek trestního řízení nezakládá nezákonnost trestního stíhání ani nezákonnost samotného usnesení o zahájení trestního stíhání.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že mu vznikla škoda v nákladech trestního řízení, které vynaložil na svoji obhajobu. V tomto případě není odpovědnostní titul, přičemž absentuje kauzální nexus, kdy není dána příčinná souvislost mezi zaviněním a tvrzenou škodou, neboť náklady nebyly vynaloženy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, ale s trestním stíháním stěžovatele, které nebylo nezákonné. Ve věci stěžovatele nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, protože byl stěžovatel pravomocně uznán vinným (byl mu pouze zmírněn trest), proto nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku.
14. Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k dále nastíněným závěrům. Městský soud přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a potvrdil závěr, že nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu, kterým je odpovědnostní titul.
Je tak evidentní, že v posuzované věci jde pouze o výklad a použití uvedeného zákona, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel byl řádně poučen dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ale řádně nespecifikoval škodu, která mu měla být odnětím věcí při domovní prohlídce způsobena, nenavrhl ani dostatek důkazů. Žádné skutečnosti stěžovatel netvrdil, natož aby je prokázal, proto obecné soudy jeho návrh zamítly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u obecných soudů všechny prostředky k obraně svého práva.
15. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že stěžovatel námitkami formulovanými v ústavní stížnosti toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě zpochybňuje skutkové a zejména právní závěry obecných soudů (o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou škodu). Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
16. V dané věci nelze přehlédnout, že obecné soudy postavily svoje rozhodnutí na závěru o absenci odpovědnostního titulu (tedy nesprávného úředního postupu). Proti samotnému závěru soudů, že v dané věci nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady a ve věci dalších námitek stěžovatele odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
17. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání dle § 243c odst. 1, 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1Úmluvy.
18. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti ? i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatele) v posuzované věci splněno.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu