Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem Líbeznice, Lánská 453, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, čj. 13 Co 36/2007 - 132, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 2006, čj. 47 C 164/2005 - 63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost je, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodl, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Průtahy v řízení u Nejvyššího soudu, z kterých mu podle jeho názoru může vzniknout vážná újma, může stěžovatel napadnout prostřednictvím stížnosti u předsedy Nejvyššího soudu. Ze žádosti Ústavního soudu o vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2008 ale vyplývá, že 10. 9. 2008, tedy v den odeslání odpovědi, nebyl spis s dovoláním stěžovatele ještě Obvodním soudem pro Prahu 7 Nejvyššímu soudu zaslán.
V dané věci stěžovatel podal dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2008
František Duchoň soudce Ústavního soudu