Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2004, č. j. 15 C 320/96-77, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 44 Co 46/2005-96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Protože v tomto vyjádření není nic, co by nebylo obsaženo již v napadeném rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud se o ně neopíral a ani je nezasílal stěžovateli k případné replice.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že obecné soudy zamítly jeho žalobu na náhradu škody proti státu, neboť nepovažovaly rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků za úřední rozhodnutí ve smyslu tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání takového rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele.
To se však nestalo. V předmětné věci proto dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces či na právní pomoc a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Svá rozhodnutí obecné soudy přesvědčivě a logicky odůvodnily.
Jejich rozhodnutí je v souladu i s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle které podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (viz např. sp.zn. III. ÚS 302/07 , www.nalus.cz). V posuzovaném případě tomu tak nebylo a rozhodnutí, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků, nabylo právní moci. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
Stěžovatel dále namítal, že soudy při svém rozhodování neprováděly žádné dokazování. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soudy prováděly dokazování především spisy sp. zn. 33 C 230/93 a sp. zn. 38 C 281/94, na které se stěžovatel odvolával (viz protokol z jednání soudu prvního stupně, č.l. 71 soudního spisu). Žádné další důkazy nebyly navrženy ani u soudu odvolacího (viz protokol z jednání odvolacího soudu č.l.
92 soudního spisu). Jak přesvědčivě odůvodnil ve svém rozsudku Krajský soud v Brně, pro posouzení stěžovatelova nároku bylo rozhodující to, že rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci a že se v tomto případě o úřední postup nejednalo. Ústavní soud proto ani této námitce nemohl vyhovět. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - jak již uvedl - že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu