Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P. O. Box 1, zastoupeného Mgr. Danielem Samolem, advokátem, se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018 č. j. 21 Co 40/2018-207 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 21 C 14/2014-201, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 26. dubna 2018 a doručené Ústavnímu soudu dne 27. dubna 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v aspektu přístupu k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na dostupnost prostředku nápravy, ve spojení se systematickým projevováním zlé vůle - zneužitím omezení k jiným účelům, než připouští čl. 18 Úmluvy, podle čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti rovněž návrh na zrušení čl. V, bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 21 C 14/2014-21 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, které stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2017 č. j. 21 Co 265/2017-170, jež rozhodoval v řízení o žalobě stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. února 2018 č. j. 21 Co 40/2018-207 potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že je od roku 2002 ve výkonu trestu odnětí svobody. Není zaměstnán, nemá příjem, úspory ani jiný majetek. Má naopak dluhy ve výši zhruba 230 000 Kč. Podání dovolání v řízení vedeném městským soudem je podle názoru stěžovatele plněním jeho procesní povinnosti podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy v záležitosti nepřiměřené délky řízení. Nelze tak mluvit o zneužívání práva nebo svévolném bránění práva.
5. Stěžovatel zdůraznil, že již dosáhl úspěchu např. v řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, když v rozsudku ze dne 8. února 2018 ve věci Ž. proti České republice (stížnost č. 10092/13 a dalších šest stížností stěžovatele), ve které kritizoval Českou republiku za nepřiměřenou délku několika soudních řízení, Evropský soud pro lidská práva dal stěžovateli v této věci za pravdu a konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Podle názoru stěžovatele mu bylo upřením osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. ve spojení se zamítnutím návrhu na ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř. zabráněno v tom, aby mohl podat dovolání k Nejvyššímu soudu a domáhat se svých práv. Soudy v České republice tak zneužívají právo a stěžovateli uvedeným způsobem systematicky jeho práva omezují. Ministerstvo spravedlnosti pak vytvořilo protiústavní koncept, když vydalo vyhlášku č. 254/2015 Sb., kterou začalo hromadně aplikovat proti obětem státu, s odkazem na údajnou "rovnost stran v řízení".
7. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a uzavřel, že v důsledku aplikace podle Evropského soudu pro lidská práva neaplikovatelného pojmu "zneužívání práva", k němuž obecné soudy dospěly v důsledku přijetí neústavní argumentace Ministerstva spravedlnosti, jsou obě napadená rozhodnutí v rozporu s Úmluvou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§ 72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
12. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu např. usnesení ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. III. ÚS 4086/17 , ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 3507/17 , ze dne 10. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 988/17 , ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2899/17 , ze dne 15. května 2018 sp. zn. III. ÚS 1069/18 a ze dne 15. května 2018 sp. zn. IV. ÚS 924/18 a řada dalších). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se ve věci rozhodující soudy nedopustily pochybení učiněným závěrem, že v daném případě nejsou dány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků jako podmínky pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
14. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že požadavek stěžovatele o náhradu škody proti České republice se jeví jako svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně co by věcně správné potvrdil z důvodu absence základní podmínky předepsané § 138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků a potažmo pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení podle § 30 o. s. ř., aniž by bylo třeba řešit otázku, zda osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry stěžovatele.
15. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Vzhledem k průběhu řízení je zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení ustanovení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu