Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Swiss Bee GmbH, se sídlem Matthofring 32, Luzern, Švýcarská konfedererace, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího č. j. 29 ICdo 175/2023-271 ze dne 27. 2. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 828/2022-230 ze dne 28. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Josefa Cupky, sídlem Trojanova 18, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka obchodní společnosti Česká Unigrafie, a.s., se sídlem Poděbradská 540/26, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I. Napadená rozhodnutí
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených rozhodnutí plyne, že Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník (jako žalobce) domáhal proti stěžovatelce určení, že smlouva o postoupení pohledávek mezi v záhlaví uvedeným dlužníkem Českou Unigrafií, a.s., ("dlužník") jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem ("smlouva"), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná.
2. Dlužník měl pohledávku za Jiřím Černickým ve výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem samostatného soudního řízení ("pohledávka"). Na základě smlouvy ze dne 29. 12. 2011 dlužník stěžovatelce postoupil pohledávku za úplatu 10 000 000 Kč. Společnost CTY Group, a. s., postoupila stěžovatelce dne 29. 2. 2012 jiné pohledávky za dlužníkem ve výši 10 000 000,23 Kč. Stěžovatelka téhož dne provedla jednostranný zápočet vůči pohledávkám dlužníka.
3. Vrchní soud po odvolání vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že se dlužníku nedostalo reálného protiplnění ve smyslu § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a změnil rozsudek městského soudu tak, že smlouva je neúčinná vůči věřitelům dlužníka.
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od níž neshledal důvod se odchýlit. Nejvyšší soud konstatoval, že pro posouzení věci podle § 240 insolvenčního zákona je významný poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou, přičemž je zároveň nutno přihlédnout k dopadům sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů dosáhnout úhrady svých pohledávek. O ekvivalentní právní jednání jde tehdy, pokud se dlužníku skutečně dostala rovnocenná náhrada. Nejvyšší soud poukázal na to, že započtení nelze považovat za způsob plnění dluhu, ale o způsob zániku závazku. Započtením se tedy stranám nedostává žádného plnění. S odkazem na předchozí obdobné judikaturní závěry Nejvyšší soud dovolání odmítl.
II. Argumentace stěžovatelky a návrh na procesní nástupnictví
5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jelikož má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že se dovolací soud odchýlil od své judikatury, podle níž nelze započíst pohledávky, pouze pokud již v době postupní smlouvy měl věřitel za dlužníkem započitatelné pohledávky, což však není situace stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu absentuje posouzení předpokladů podle § 13 občanského zákoníku vzhledem k otázce, zda se může Nejvyšší soud odchýlit od svého předchozího rozhodnutí.
Dále tvrdí, že vrchní soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu opomenul posoudit, zda se v dané věci jedná o stávajícího věřitele dlužníka, který od něj kupuje pohledávku či nikoli. Jeho rozhodnutí má stěžovatelka za překvapivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka argumentuje, že nejdříve nabyla pohledávky od dlužníka a až za dva měsíce pohledávky od jiných subjektů, což nemá způsobovat neúčinnost smlouvy.
6. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby na její místo vstoupila obchodní společnost OLNIST, s.r.o., se sídlem Werferova 6, Košice, s odůvodněním, že jí postoupila pohledávku, čímž mělo dojít k převodu práva, o nějž v řízení jde.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož ústavní stížnost podala stěžovatelka, jež v původních řízeních vystupovala v procesním postavení žalované, nelze ani přes následný procesní návrh na ústavní stížnost pohlížet jako na podanou někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy podána osobou oprávněnou podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
15. Stěžovatelka polemizuje s výkladem podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka neobjasnila, v čem by otázka účinnosti započtení pohledávek vůči věřitelům dlužníka měla mít ústavněprávní rozměr, závisí-li její řešení na interpretaci insolvenčního zákona. Ústavní soud se proto zaměřil na tvrzenou překvapivost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
16. Námitka, že by se Nejvyšší soud nevypořádal s požadavky na předvídatelnost rozhodnutí podle § 13 občanského zákoníku, je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud konstatoval, že § 13 vyjadřuje zásadu předvídatelnosti v tom smyslu, že nelze ignorovat argument účastníka řízení, který odkazuje na předchozí pravomocné rozhodnutí ohledně shodné otázky, ale musí se s ním vypořádat. Naopak s odkazem na předchozí judikaturu doplnil, že princip právní jistoty neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně či shodně ve srovnatelných věcech bez dalšího. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že rozhodnutí vrchního soudu odpovídá jeho ustálené judikatuře, neboť v souladu s ní považoval vrchní soud za rozhodující, že se dlužníku za postoupení pohledávky (za žalobcem) nedostalo reálného protiplnění (srov. body 16 až 18 v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Hodnocení věci Nejvyšším a vrchním soudem nelze považovat za libovolné či iracionální.
17. Napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Jsou z nich dostatečně patrné racionální úvahy, jimiž se soudy řídily a výsledné závěry jsou srozumitelně odůvodněny. Skutečnost, že stěžovatelka určitým způsobem interpretuje jiná rozhodnutí a favorizuje jiné (jí příznivé) rozhodnutí věci na tom sama o sobě nemůže nic změnit. Rozsudek sp. zn. 29 ICdo 12/2015 ze dne 28. 2. 2017, na nějž stěžovatelka odkazuje, vzal Nejvyšší soud v bodě 13 napadeného usnesení výslovně v potaz, nicméně z něj dovodil odlišné závěry, než jaké prosazuje stěžovatelka.
Nejvyšší soud tak učinil s dostatečným odůvodněním, které nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti. Další stěžovatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 ICdo 51/2020 ze dne 28. 4. 2022, je založen na specifických skutkových okolnostech, které zjevně nebyly ve stěžovatelčině věci přítomny, a v obecnosti naopak potvrzuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. V souhrnu tedy nelze říct, že by se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe, natož bez řádného odůvodnění.
18. Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu