Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. F., 2) H. M. a 3) M. M., všech zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, PS 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. 3. 2007, čj. 60 Co 102/2007 - 152, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 1. 2007, čj. 6 C 6/2002 - 141, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), bylo porušeno také ustanovení čl. 90 Ústavy ČR o soudní ochraně a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR o vázanosti soudu zákonem.
V řízení před obecnými soudy stěžovatelé jako žalobci vzali zpět svou žalobu o zdržení se imisí poté, co částečně vyhovující rozsudek okresního soudu zrušil krajský soud a vrátil jej okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po vydání rozsudku okresního soudu omezila žalovaná imise pronikající na pozemek stěžovatelů. Stěžovatelé se domnívali, že by v dalším řízení již nebylo možné dokázat jak samotné imise, tak intenzitu přesahující míru přiměřenou poměrům, a proto se rozhodli pro zpětvzetí žaloby. Důvodem omezení imisí ze strany žalované byl, podle stěžovatelů, právě částečně vyhovující rozsudek okresního soudu.
V usnesení o zastavení řízení pak okresní soud podle stěžovatelů překvapivě rozhodl o nákladech řízení tak, že jim uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelů mělo být o nákladech rozhodnuto podle § 146 odst. 2, věta druhá OSŘ, neboť ke zpětvzetí žaloby, podané důvodně, došlo pro chování žalované - ta se totiž začala chovat tak, jak stěžovatelé žalobou požadovali a imise omezila.
sp. zn. I. ÚS 653/03 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé zpochybňují interpretaci a aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení a považují ji za ústavně nekonformní. V řízení sice bylo prokázáno, že žalovaná je obtěžuje kouřem, nebylo však prokázáno, zda toto obtěžování přesahuje míru přiměřenou poměrům. Ke zjištění této intenzity mělo dojít právě v pokračujícím řízením před okresním soudem doplněním dokazování po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Tím, že stěžovatelé vzali žalobu zpět, vzdali se možnosti zjistit, zda intenzita obtěžování imisemi přesahovala míru přiměřenou poměrům. Právě celkový závěr o pronikajících imisích a jejich intenzitě (tedy komplex obou těchto kriterií, nikoli pouze dílčí závěr o existenci imisí) by byl rozhodující z hlediska posuzování důvodnosti žaloby. Jak již bylo řečeno, k tomu, v důsledku procesního úkonu stěžovatelů, tj. zpětvzetí žaloby, nedošlo.
Za této situace nejsou, v projednávaném případě, právní závěry obecných soudů protiústavní. Nejsou ani v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními ani nelze konstatovat, že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Nedošlo tedy k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu