Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. S., zast. Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.4.2007, č.j. 20 Co 182/2007-298, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6.1.2007, č.j. 0Nc 1202/2004-265, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel stručnou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"´) a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), protože - podle jeho názoru - soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva, především pak č. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům a napadenými usneseními mu byl ustanoven opatrovník - jeho matka. Právě ustanovení matky opatrovníkem pokládá za porušení práva zaručeného Listinou, a to že při omezení základních práv a svobod občana musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a takovéto omezení nemůže být zneužito k jiným účelům.
Namítá, že soud při ustanovení opatrovníka vycházel z dikce zákona, ale nijak nepřihlédl k podstatě a smyslu, pro který má být opatrovník stěžovateli ustanoven. Stěžovateli tak byl ustanoven za opatrovníka sice nejbližší příbuzný, avšak zároveň je to osoba, se kterou má stěžovatel neustálé spory a neshody, což bylo soudům známo. Je přesvědčen, že osoba opatrovníka by měla být vybrána z osob, se kterými má stěžovatel nekonfliktní vztah nebo alespoň vztah neutrální, nikoliv osoba, s níž vztahy jsou značně narušeny.
Stěžovatel k osobě opatrovníka nemá důvěru, i s přihlédnutím ke všem okolnostem, za jakých proběhlo soudní řízení o omezení jeho způsobilosti (na tomto místě uvádí, že bližší informace jsou naznačeny níže, avšak následuje pouze poslední odstavec, jenž obsahuje pouze petit). Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 4 odst. 4:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 6.1.2007 ustanovil stěžovateli opatrovníkem jeho matku J. R. s tím, že opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovance při právních úkonem a spravovat jeho majetek, dbát pokynů soudu; vždy ke každému 30.1. a 31.7. má předložit soudu zprávu o své činnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s ustanovením matky svým opatrovníkem, viní jí z toho, že svým jednáním ovlivnila soudy, které jej pak omezily ve způsobilosti.
Má za to, že jí jde jen o jeho majetek a nemá k ní důvěru. Navrhl zrušení usnesení s tím, že sám předloží návrhy na ustanovení opatrovníkem. Krajský soud jeho odvolání přezkoumal a usnesení soudu I. stupně potvrdil. Přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl pravomocně omezen ve způsobilosti k právním úkonům a za takové situace je soud povinen postarat se o to, aby mu byl ustanoven opatrovník, a to v prvé řadě fyzická osoba, a to především nejbližší příbuzný, což plyne z logiky věci. Krajský soud konstatoval, že z obsahu spisu rozhodně neplyne, že by právě matka byla osobou, která má v úmyslu svého syna využívat a škodit mu, jak stěžovatel tvrdí.
Krajský soud se ještě vyjádřil k tvrzené zmatečnosti usnesení soudu I. stupně.
Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Předně je třeba uzavřít, že stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny v řízení o ustanovení opatrovníka je nepatřičné. Citované ustanovení lze použít pouze ve spojení s konkrétním základním právem nebo svobodou.
K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel žádný zásah neuvádí. Přitom je - dle judikatury Ústavního soudu - notorietou, že k porušení práva na soudní ochranu podle tohoto ustanovení dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. V posuzované věci taková situace nenastala. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy ustanovily opatrovníkem jeho matku, k čemuž snáší jistá tvrzení, avšak tato tvrzení nedokládá. Krajský soud logicky vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl pravomocně omezen ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž přihlédl k obsahu spisu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu