Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti RELBY, s.r.o., sídlem Podnikatelská 539, Praha 9, zast. Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Bavlnářská 137, Semily, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.2011, č.j. 20 Co 534/2010-236, a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8.6.2010, č.j. 8 C 173/2008-191, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OREA-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 2/1596, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podání ústavní stížnosti odůvodnila stěžovatelka argumenty na podporu svého přesvědčení o naplnění podmínek vydržení (alespoň k některým z předmětných nemovitostí), nesouhlasem se závěry obecných soudů, že dotčené nemovitosti se nestaly součástí privatizovaného majetku, když s jinými nemovitostmi tvoří funkční celek; s ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí specifikovaných nemovitostí (konkrétních pozemků a staveb v kat. úz. Semily). Tvrdila, že vedlejší účastnice (žalovaná) je evidována jako vlastník stavby garáží a jednoho z pozemků, ač jí takové právo nesvědčí, že původním vlastníkem nemovitostí byl státní podnik Kolora a že sporné nemovitosti tvořily součást výrobního areálu a staly se součástí privatizovaného majetku, jehož nabyvatelem se stala společnost Kolora, a.s., která ho vložila do společnosti HYBLER TEXTIL, s.r.o.
(nyní stěžovatelka). Dále stěžovatelka namítala vydržení vlastnického práva. Okresní soud zaměřil dokazování na zjištění, jak bylo nakládáno s předmětnými nemovitostmi v rámci privatizace, a na naplnění podmínek vydržení. Na základě získaných poznatků pak uzavřel, že předmětné nemovitosti se součástí privatizovaného majetku nestaly, protože nebyly začleněny do enumerace majetku, a že podmínky vydržení nebyly naplněny, protože se do stěžovatelčiny sféry před uplynutím desetileté vydržecí doby dostaly takové údaje, které zcela zřejmě vylučovaly stěžovatelčinu dobrou víru pojící se s domněním, že je vlastníkem nemovitostí.
Na tomto základě okresní soud uzavřel, že stěžovatelce nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem a napadeným rozsudkem nejprve připustil změnu žaloby (výrok I.), žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že předmětem privatizace byl celý výrobní areál, že byla přesvědčena (také její právní předchůdce), že součástí převáděného areálu byly i předmětné nemovitosti; pokud se tak nestalo, je vlastníkem na základě vydržení.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné, a to v podstatě z důvodů uvedených již okresním soudem v jeho rozsudku. Pro stručnost na něj odkázal a zdůraznil následující skutečnosti: Předmětné nemovitosti nejsou uvedeny v privatizačním projektu státního podniku KOLORA, ani v jeho přílohách. Za důkaz, že tyto nemovitosti nebyly podrobeny privatizaci, slouží i korespondence stěžovatelky s původním podnikem a s Ministerstvem průmyslu a obchodu, jejíž obsah - dle krajského soudu - rozhodně o existenci stěžovatelčiny dobré víry ve své vlastnické právo nesvědčí. Z těchto důvodů byl výrok II. o zamítnutí žaloby potvrzen (se současnou změnou výroku III. na základě odvolání vedlejší účastnice).
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o její žalobě na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Ústavní soud shledává, že obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčiným žalobním návrhem velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy (nedošlo tak k zásahu do práva na soudní ochranu). Obecné soudy argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily zamítnutí žaloby, protože právní předchůdce stěžovatelky nenabyl k předmětným nemovitostem vlastnické právo k procesu privatizace dle zák. č. 92/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti nebyly zařazeny do soupisu nemovitostí v privatizačním projektu (ani v jeho přílohách), tudíž se nestaly (byť pravděpodobně opomenutím) předmětem převodu; nemohlo tak ani dojít - v důsledku zásady nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet - k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou.
Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením obecných soudů ohledně nenaplnění podmínek vydržení vlastnického práva a dodává, že vydržení tzv. contra tabulas, tj. v situaci, kdy je jako vlastník nemovitostí fakticky ovládaných jinou osobou v katastru nemovitostí zapsán odlišný subjekt, prakticky vylučuje nezbytnou existenci objektivizované dobré víry, tedy "dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem". Jestliže v posuzované věci byl jako vlastník celého sporného pozemku a stavby garáží zapsán v katastru nemovitostí subjekt odlišný od stěžovatelky, přičemž stěžovatelka o této skutečnosti věděla, nemohla jí svědčit dobrá víra o existenci jejího vlastnického práva.
Z těchto důvodů je proto tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví zcela nedůvodné.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu