Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. L., zast. JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, sídlem Vlastina 23, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010, č.j. 25 Cdo 4235/2008-237, ve znění usnesení ze dne 23.2.2010, č.j. 25 Cdo 4235/2008-249, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.4.2008, č.j. 11 Co 687/2006-217, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a společnosti Krajská zdravotní, a.s., sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Okresní soud rozsudkem ze dne 28.6.2006, č.j. 19 C 429/2001-137, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 397 060,- Kč jako náhrady škody vzniklé zanedbáním odborné péče ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice v souvislosti s úrazem, jejž utrpěl jako hráč při hokejovém zápasu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovateli bylo v zařízení vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) poskytnuto základní potřebné ošetření, nebylo shledáno porušení právní povinnosti, tudíž nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zákoníku.
Krajský soud na základě stěžovatelova odvolání prvostupňový rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl sice o potvrzení rozsudku soudu I. stupně jedním výrokem, ale rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (požadovaná částka zahrnovala bolestné ve výši 6 600,- Kč, náklady na upravenou stravu 12 960,- Kč, školné 17 5000,- a ušlý zisk 360 000,- Kč. Přípustnost dovolání ohledně prvních tří nároků považoval za vyloučené podle § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, ohledně zbylé části nároku posuzoval v souladu s podmínkami tzv. nenárokového dovolání a zjistil, uzavřel, že vytýkané hodnocení důkazů v rozporu s § 132 obč. soudního řádu lze uplatnit pouze v případě otevřené nebo skryté diformity.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. též dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se tvrzeného majetkového nároku vyplývajícího z odpovědnosti za škodu. Stěžovatel však musí respektovat, že nezbytnou podmínkou úspěchu ve sporu je existence hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu a aplikace adekvátních procesních instrumentů. Je patrné, že podstatu ústavní stížnosti, resp. její první části, tvoří předpoklady pro použití mimořádného opravného prostředku - dovolání, a to v situaci, kdy v předchozích dvou stupních obecné soudy žalobě z důvodů neexistence příslušného nároku nevyhověly.
Námitky stěžovatele proto směřují vůči právní regulaci přípustnosti dovolání v tzv. bagatelních sporech. Ústavní soud předně upozorňuje, že ze žádného ústavního předpisu, příp. z mezinárodní úmluvy, neplyne základní právo na trojinstančnost občanského soudního řízení, tudíž ani právo na podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání. K tomu např. ve věci sp.zn.
Ústavní soud uvedl, že "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran." Z těchto hledisek proto posuzoval Ústavní soud též námitky stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu a shledal, že jsou neopodstatněné, neboť Nejvyšší soud v souladu s dikcí obč. soudního řádu jejích dovolání odmítl.
Ve druhé části se ústavní stížnost zaměřuje na stručnou polemiku ohledně využití dovolacích důvodů zakotvených v § 241a obč. soudního řádu u tzv. nenárokového dovolání. Také tato stěžovatelova námitka je zjevně neopodstatněná, protože nerozlišuje jednotlivé důvody a jejich význam. Nejvyšší soud totiž - v souladu s § 241a odst. 3 obč. soudního řádu - správně posoudil, že argumenty stěžovatele zařazené do dovolání jsou zaměřeny na hodnocení důkazů, jde tudíž o důvod subsumovatelný pod § 241 odst. 3 obč. soudního řádu, z jehož dikce naprosto jednoznačně vyplývá využitelnost tohoto důvodu u otevřené nebo u skryté diformity.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. s příslušného spisového materiálu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu