Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 5 To 263/2009, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak uvádí, je stíhán pro trestné činy účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. l a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 171d odst. l , odst. 2 písm. a), písm. b), spáchaného ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Chybný postup orgánů činných v trestním řízení stěžovatel shledává především již pokud jde o zahájení trestního stíhání. Dle usnesení o zahájení trestního stíhání se měl trestné činnosti dopustit dříve než 12. 7. 2007, totiž přede dnem, kdy byl zaveden trestný čin dle § 171d trestního zákona. Trestní stíhání je tedy vedeno pro skutky, které v době jejich údajného spáchání nebyly trestným činem. Tento nedostatek řeší obecné soudy tak, že dovozují v odůvodnění svých rozhodnutí jiný způsob spáchání trestné činnosti, než jaký odpovídá sdělení obvinění. Popis skutku v usnesení, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, navíc odporuje požadavkům uvedeným v § 160 odst. l trestního řádu, dle kterého výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Dle § 67 trestního řádu je podmínkou vzetí do vazby to, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu. Tyto požadavky dle stěžovatelova přesvědčení nemohou být naplněny, jestliže skutek není natolik specifikovaný, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, a trestní stíhání je vedeno pro skutky, které v době spáchání nebyly trestnými činy.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně ta, jež jsou vyjádřena v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, odst. 2 věta první, odst. 5, čl. 38 odst. 2 věta první, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Stěžovatelovou argumentací se tedy zabýval pouze v mezích přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby; nezkoumal, zda proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení.
Dále Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že trestní stíhání je vedeno pro skutky, které v době jejich údajného spáchání nebyly trestným činem, krajský soud se s ní řádně vypořádal a v tomto směru lze plně odkázat na str. 2-3 jeho usnesení.
Co se týče stěžovatelem tvrzených odlišností v definování skutkového děje při rozhodování o vazbě oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud rovněž žádného pochybení neshledal, přičemž lze poznamenat, že požadavky na preciznost a přesnost popisu skutku v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení musejí korespondovat dané fázi trestního řízení, kdy zejména na samém jeho počátku skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2009
František Duchoň, předseda senátu