Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 51a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2005, čj. 21 Co 458/2005 - 336, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2005, čj. 40 P 96/2000 - 327, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Tvrdí, že rovněž nebyla poučena o tom, že je povinna, podle § 118a OSŘ, vylíčit všechny potřebné skutečnosti a předložit všechny potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, ani o procesních právech a povinnostech účastníka řízení podle § 118a odst. 4 OSŘ. Nemohla tak uvést další rozhodné skutečnosti a důkazy, které mohly vést k odlišnému rozhodnutí. Z toho dovozuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle článků 36 - 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustředila na rozbor obsahu podústavního práva, z něhož vyvodila, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že nebyla obecnými soudy dostatečně poučena podle § 272 odst. 2, § 118a a § 118a odst. 4 OSŘ. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 P 96/2000, Ústavní soud zjistil, že výzva při výkonu rozhodnutí o styku s nezletilým dítětem podle § 272 odst. 2 OSŘ byla stěžovatelce doručena dne 9. února 2004. Soud prvního stupně v této výzvě stěžovatelku vyzval k plnění jejích povinností ohledně styku nezletilé dcery s jejím otcem a rovněž upozornil na následky v případě jejich nesplnění v podobě pokut a spáchání trestného činu maření výkonu soudního rozhodnutí.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatelka své povinnosti neplnila ani po doručení této výzvy. Jak Ústavní soud z obsáhlého spisového materiálu zjistil, poskytly obecné soudy stěžovatelce ve všech stadiích soudního řízení dostatečná poučení o jejích procesních právech a povinnostech, stěžovatelka se aktivně podílela na řízení ve všech jeho fázích. Skutečnost, že důvody, pro které ze strany stěžovatelky nedošlo ke styku otce s nezletilou dcerou, obecné soudy vyhodnotily jinak než stěžovatelka, nelze bez dalšího považovat za nedostatečné poučení soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Tento požadavek nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. V tomto konkrétním případě to znamená, že stěžovatelka měla uvést jí tvrzená procesní pochybení prvostupňového soudu již v odvolání a dovolání. Pokud tak neučinila, nenaplnila tak podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž ústavní stížností dohánět to, co bylo zmeškáno či neuplatněno v předchozím řízení.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obecné soudy ve věci stěžovatelky provedly rozsáhlé dokazování, provedené důkazy řádně zhodnotily a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Nelze tedy dovodit, že by jejich rozhodnutí nebyla důvodná, jak tvrdí stěžovatelka. Její námitky ohledně dluhu otce její nezletilé dcery na výživném nelze zohledňovat v rámci řízení o styku mezi nimi, neboť jsou předmětem jiného řízení.
Ústavní soud neshledal v napadených usneseních porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu