Otázka poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 6. června 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti J.F. a A. S. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93
- 6, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93-6,
se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93 -6,
kterým byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů na přezkoumání
rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Orlicí - pozemkového úřadu ze
dne 8. 9. 1993, č. j. Poz. 1166/3646/93/203 Pa, kterým pozemkový
úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí
nárokovaných podle zákona o půdě v platném znění (zákon č. 229/1991 Sb.). Dále pak Okresní úřad Ústí nad Orlicí - pozemkový
úřad rozhodl, že stěžovatelé se neodkazují na náhradu za nevydané
nemovitosti dle citovaného zákona. Stížnost směřuje proti výroku Krajského soudu v Brně, kterým
byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů. Důvodem, který vedl
Krajský soud v Brně k tomuto rozhodnutí, je skutečnost, že opravný
prostředek byl ke Krajskému soudu v Brně podán komerčním právníkem
a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 209/1990 Sb. byl
tedy návrh na zahájení řízení podán osobou, která k jeho podání
není oprávněna. Z tohoto důvodu pak podle ustanovení § 250 p o. s. ř. opravný prostředek odmítl. Důvodem opravného prostředku byl
dokument, který byl již po rozhodnutí pozemkového úřadu dodatečně
stěžovateli objeven a mohl mít podstatný vliv na výsledek řízení. Stěžovatelé především vytýkají Krajskému soudu v Brně, že
nepostupoval řádně v souladu s ustanovením § 5 o. s. ř., neboť
neposkytl navrhovatelům řádné poučení o jejich procesních právech
a povinnostech; ve věci nepostupoval tak, aby ochrana práv byla
rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.), nevyzval účastníky k opravě vad
podání podle ustanovení § 43 o. s. ř. (nahrazení plné moci
komerčního právníka plnou mocí advokáta), nedoručoval své usnesení
o odmítnutí opravného prostředku podle ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. a konečně návrh odmítl pro údajnou neoprávněnost osoby
k podání návrhu; nicméně zde mohlo dojít pouze k neoprávněnému
zastupování, neboť stěžovatelé jsou osobami oprávněnými podle
zákona č. 229/1991 Sb. V těchto namítaných pochybeních Krajského soudu v Brně
shledávají stěžovatelé znemožnění uplatnění jejich základního
práva na soudní ochranu, zaručeného Listinou základních práv
a svobod (dále je Listina), podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Brně jako účastník řízení se k výzvě Ústavního
soudu ČR k věci vyjádřil přípisem ze dne 24. 2. 1995, v němž
popírá, že by bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu
stěžovatelů.
K věci samé uvádí, že zastoupení stěžovatelů v řízení
před soudem vzniklo na základě dohody o plné moci, udělené
komerčnímu právníkovi podle zákona č. 209/1990 Sb., o komerčních
právnících a právní pomoci jimi poskytované. Zmocnění komerčnímu
právníkovi udělili stěžovatelé v souladu s ustanovením § 23
občanského zákoníku a soud neměl důvodu zpochybnit právní úkon,
který měl všechny náležitosti kladené na platnost právních úkonů
ve smyslu § 34 a násl. občanského zákoníku. Soudu byla předložena
procesní plná moc, proto jednal v řízení se zástupcem stěžovatelů,
kterého si jako svého zástupce pro toto řízení sami zvolili. Komerční právník však není oprávněn v řízení před soudem
poskytovat právní pomoc, jestliže nejde o případy uvedené v § 2
odst. 1 zákona č. 209/1990 Sb., jako je tomu v dané věci. Požadavek, vyplývající z ústavní stížnosti, že soud měl jednat
přímo se stěžovateli jako s účastníky soudního řízení, nemůže
obstát s ohledem na ustanovení § 24 a následující o. s. ř. a § 49
o. s. ř. Jestliže byla soudu předložena plná moc k zastupování,
jednal soud se zvoleným zástupcem účastníků. S tímto zvoleným
zástupcem by soud jednal i v případě předpokládaném v ustanovení
§ 43 odst. 1 o. s. ř., tzn., že případné poučení by soud adresoval
a doručoval tomuto zvolenému zástupci. Pak vyznívá poněkud
protismyslně požadavek, aby soud byl povinen poučit komerčního
právníka o jeho oprávnění poskytovat právní pomoc fyzickým
a právnickým osobám ve věcech souvisejících s jejich
podnikatelskou činností. Takový požadavek nepochybně jde nad rámec
poučovací povinnosti soudu vyplývající z ustanovení § 5 o. s. ř. Soud má za to, že odpovědnost komerčního právníka za převzetí
zastoupení ve věci, v níž není oprávněn zastupovat z titulu svého
profesionálního postavení, nelze vztahovat k poučovací povinnosti
soudu o procesních právech a povinnostech účastníků řízení,
protože ustanovení § 5 o. s. ř. takové poučení ani neumožňuje. Soud je povinen poskytnout hmotněprávní poučení jen v těch
případech, kde mu to zákon výslovně ukládá. V projednávání této, včas podané, ústavní stížnosti Ústavní
soud vycházel ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných
soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřezkoumává rozhodnutí obecných
soudů, pokud jimi nedošlo k porušení základního práva nebo
svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. S ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili
námitky, spočívající v porušení základních práv a svobod, navíc
takových, které se přímo obracejí k Listinou zaručenému právu na
soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud neshledal
důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost
projednána podle §§ 72 - 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu. Ze spisu Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, Okresního
pozemkového úřadu, vyplývá, že stěžovatelé podle zákona č. 229/1991 Sb. požádali o vydání nemovitostí v katastrálním území
R., t. j. o vydání majetku, který dříve patřil A.
F., rozené K. a přešel do vlastnictví čs. státu konfiskací podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako majetek osoby německé
národnosti, a to v návaznosti na vyhlášku ONV v Lanškrouně č. j. 6750 ze dne 8. 10. 1945. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí však
návrhu svým rozhodnutím č. j. Poz/1166/3646/93/203 Pa, ze dne 8. 9. 1993, z důvodů v něm uvedených nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali opravný prostředek
ke Krajskému soudu v Brně, a to prostřednictvím komerčního
právníka. Důvodem podaného odvolání byla skutečnost, že se
stěžovatelům podařilo v archívních dokumentech nalézt sdělení
Okresního národního výboru v Lanškrouně ze dne 6. 9. 1948, č. j. IV-1953/48, adresované Okresnímu soudu v Mikulově, z něhož
vyplývá, že proti konfiskaci bylo podáno odvolání, které doposud
není vyřízeno. Podle poučení, uvedeného v rozhodnutí orgánu
prvního stupně, se účastníci se svým odvoláním obrátili ke
Krajskému soudu v Hradci Králové, který svým usnesením č. j. 13 Ca
388/93 - 9, ze dne 5. 11. 1993, věc postoupil Krajskému soudu
v Brně jako soudu příslušnému. Tento návrh byl pak usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93
- 6, odmítnut proto, že zástupcem stěžovatelů byl komerční
právník, i když mu byla udělena plná moc podle zákona č. 209/1990
Sb., o komerčních právnících, a právní pomoci jimi poskytované. Krajský soud dovodil, že komerční právník nemůže poskytovat
právní pomoc a zastupovat před soudem v případech, které nelze
podřadit pod podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obchodního
zákoníku. Z dané věci, jakožto z přezkumného řízení podle části
páté, hlavy třetí o. s. ř., t. j. z řízení o opravném prostředku
proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se
nejedná o bezprostřední souvislost s případnou podnikatelskou
činností navrhovatelů. Krajský soud dospěl k závěru, že byl-li
návrh na zahájení řízení podán komerčním právníkem, byl podán
osobou, která k jeho podání není oprávněna a s ohledem na rozsah
zmocnění, v plné moci jemu udělené, nelze uvažovat ani o případném
zastupování komerčním právníkem, který by vystupoval jako obecný
zmocněnec stěžovatelů. Z toho důvodu krajský soud opravný
prostředek za podmínek § 250p o. s. ř. odmítl. Ústavní soud ČR (I. senát) při posouzení případu vyšel
z toho, že zákon č. 229/1991 Sb., stejně jako zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudní rehabilitaci, jsou zákony restituční, kterými se
demokratická společnost snaží alespoň částečně změnit následky
minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování
obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát
a jeho orgány jsou povinny postupovat v řízení podle těchto zákonů
v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních
lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. V rámci
restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří mnohdy
postrádali základní informace a pučení.
Tato jejich nepoučenost
byla využívána proti jejich zájmům a tím i proti stanovenému účelu
restituce. Tím naléhavěji vzniká v těchto věcech nutnost, aby
dodržením procesní stránky věci ze strany obecných soudů bylo
zaručeno právo každé osoby na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a splněna prvořadá povinnost soudů, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podle čl. 90 Ústavy
ČR. Krajský soud dále tvrdí, že případné poučení by musel
adresovat zplnomocněnému zástupci účastníků, tj. komerčnímu
právníkovi, což by prý bylo absurdní a nad rámec poučovací
povinnosti podle § 5 o. s. ř. V tomto směru však krajský soud
přehlíží, že podle ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují
účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech
a tuto povinnost vůči účastníkům nelze a priori vyloučit ani tím,
že účastníci udělili plnou moc advokátu či komerčnímu právníkovi. To platí tím spíše v souzené věci, v níž osud opravného prostředku
po formální stránce závisel na tom, zda bude účastník řádně
zastoupen, tedy zda bude v daném případě zastoupen advokátem. Krajský soud odmítl opravný prostředek podle § 250 písm. p) o. s. ř., neboť jej prý podala osoba, která není k jeho podání oprávněna
(komerční právník). Ustanovení § 250 písm. p) o. s. ř. však nemá
na mysli zástupce účastníků, nýbrž účastníky samé, tedy zřejmě
nositele aktivní věcné legitimace. Z hlediska cit. ustanovení bylo
proto nerozhodné, že opravný prostředek podal komerční právník. Jestliže tedy Krajský soud v této věci zastával názor, že
zastoupení je nepřípustné, bylo v této souvislosti nutno, aby
provedl odpovídající poučení osob oprávněných v restituci podle
§ 5 o. s. ř. Soud je povinen podle § 43 o. s. ř. vyzvat účastníka,
který učinil nesprávné podání, aby vady podání odstranil. Tuto
povinnost soud plní zejména tehdy, jestliže pro tento nedostatek
podání nelze v řízení pokračovat, ať již jde o podání, kterým se
zahajuje řízení v prvním stupni, nebo v odvolacím či dovolacím
řízení. Pokud tak soud nepostupoval, porušil ustanovení čl. 36
odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se
stanoveným způsobem svého práva, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který
soudům ukládá, aby stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským
soudním řádem a dalšími platnými zákony, poskytovaly ochranu
právům. Nerespektoval ani čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Vzhledem k výše uvedeným důvodům byl Ústavní soud České
republiky nucen ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí
podle § 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat. V Brně dne 6. června 1995