Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou v Liberci 3, Jánská 864/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a porušení zásady spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl dne 1. 4. 2003 bez účasti stěžovatelky, neboť jí nebylo doručeno předvolání k jednání soudu ani žaloba, čímž došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Stěžovatelka podala dne 11. 11. 2004 žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a současně podala odvolání, neboť rozsudek soudu I. stupně byl vydán, aniž byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. Soud I. stupně usnesením sp. zn. 11 C 86/2003 ze dne 23. 2. 2005 neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. 28 Co 490/2005-42 ze dne 30. 11. 2005 tak, že jí prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, protože splnila podmínky postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007 pak bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně odmítnuto.
Stěžovatelka dále uvedla, že jí v průběhu řízení nebylo umožněno předložit důkazy, kterými by prokázala svá tvrzení, že nepřevzala upomínku pro nedoplatek pojištění a ani nebyla upozorněna na zánik pojištění pro neplacení. Pokud je správný názor městského soudu, že se v daném případě nejednalo o rozsudek pro zmeškání, pak stěžovatelka namítá, že soud neprovedl důkazy, které by opravňovaly žalobce k podání žaloby, tj. žalobcem nebylo prokázáno, že stěžovatelce byla doručena upomínka o zaplacení nedoplatku na pojistném a upozornění o zániku pojištění. Namítá, že přijetí důkazu soudem "o prokázaném tvrzení žalobce", že stěžovatelka byla upomenuta o nedoplatek a upozorněna na zánik pojištění, je zcela nedostačující k tomu, aby byla povinna zaplatit předmětnou částku s příslušenství a náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno a potřebné skutečnosti neprokázal.
Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces také v tom, že soud I. stupně jí nesprávně doručoval písemnosti, tj. nebylo jí doručováno na adresu pro doručování, nebyla jí doručena žaloba ani předvolání k jednání soudu, čímž jí bylo zabráněno v možnosti bránit se proti žalobě. Soud I. stupně i odvolací soud také nesprávně posoudily skutková zjištění.
Stěžovatelka dále namítá, že je v rozporu s právní jistotou účastníků, aby rozhodnutí odvolacího soudu mezi stejnými účastníky a ve stejné věci byla různá, a to ve vztahu k hodnocení důkazů o jejím pobytu; odlišná jsou prý rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 490/2005-42 ze dne 30. 11. 2005 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Městský soud v Praze dále rozhodoval o podaném odvolání. Usnesením č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007 bylo odvolání odmítnuto, neboť podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč; k příslušenství se nepřihlíží. V předmětné věci bylo rozsudkem rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 1.088,- Kč a rozsudek obsahoval i správné poučení o tom, že odvolání proti němu není přípustné. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka zřejmě považovala tento rozsudek za rozsudek pro zmeškání, na který by se omezení dané v ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. nevztahovalo. Napadený rozsudek však nebyl vydán jako rozsudek pro zmeškání, což vyplývá výslovně z jeho odůvodnění a žalobce také vydání takového rozsudku nenavrhoval. Toliko toto usnesení je napadeno ústavní stížností.
Jádrem ústavní stížnosti jsou jednak námitky týkající se merita věci (a směřující k tomu, že obecné soudy a zejména soud I. stupně neumožnily stěžovatelce předložit důkazy a svá tvrzení proti skutečnostem obsaženým v žalobě), a jednak proti procesnímu postupu soudu I. stupně, který jí prý doručoval zásilky na nesprávnou adresu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností je napadeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání stěžovatelky podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. jako nepřípustné s ohledem na výši peněžitého plnění odmítnuto, zabýval se Ústavní soud nejdříve přezkoumáním tohoto rozhodnutí, ačkoliv věcně se námitky stěžovatelky konkrétně tohoto rozhodnutí - co do jeho argumentace - netýkaly. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že žaloba byla podána o peněžité plnění (nedoplatek pojistného) ve výši 1.088,- Kč. Takto určené plnění bylo také rozsudkem soudu I.
stupně žalobci přisouzeno. Z výše citovaného ustanovení o.s.ř. pak vyplývá, že při posouzení přípustnosti odvolání se přihlíží pouze k jistině a nikoliv již k jejímu příslušenství. Z toho je zřejmé, že v dané věci proti rozsudku soudu I. stupně odvolání přípustné nebylo. Výjimkou z uvedeného ustanovení je případ, kdy bylo ve věci, byť s nízkým peněžitým plněním, rozhodnuto rozsudkem pro uznání a o zmeškání. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ze spisu totiž nevyplývá, že by byl žalobce navrhoval vydání rozsudku pro zmeškání anebo, že by byl soud I.
stupně rozhodl takovým rozsudkem. To přesvědčivě a srozumitelně dovodil v napadeném usnesení již Městský soud v Praze.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007, který rozhodl o podaném odvolání v souladu se zákonem, jejž aplikoval způsobem ústavně konformním, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně bylo odmítnuto jako nepřípustné, nebylo možné je považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Pokud tedy chtěla stěžovatelka vytýkat porušení základních práv soudu I. stupně, pak - protože odvolání je nepřípustné a jiný procesní prostředek k ochraně práva zákon neposkytuje - měla být ústavní stížnost podána přímo proti rozsudku soudu I. stupně, a to ve lhůtě počítané od doručení tohoto rozsudku. To však neučinila. Za tohoto stavu jsou další námitky stěžovatelky, týkající se zejména postupu soudu prvního stupně včetně hodnocení důkazů, zcela irelevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu