Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. T. Ch., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1150/2022-7808 ze dne 11. 1. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy souzen za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Uvedeného zločinu se měl dopustit tím, že se jako člen organizované skupiny působící na území České republiky, Nizozemského království a Spolkové republiky Německo podílel na nedovoleném nakládání a obchodu s psychotropní látkou metamfetamin a nejméně v jednom případě s omamnou látkou sušeným konopím. Tyto látky s vědomím, že jde o nezákonné nakládání, dodával odběratelům a zprostředkovával jejich předání mezi výrobci a další částí skupiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným spácháním zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 16 let a trestu vyhoštění na dobu 10 let.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch i státní zástupkyně. Jádro odvolací argumentace stěžovatele spočívalo v tom, že se krajský soud řádně a úplně nevypořádal s provedenými důkazy a učinil chybné skutkové i právní závěry. Dle stěžovatele jej provedené důkazy ze stíhaného skutku neusvědčují a svědci vypovídali nepravdivě a účelově, proto navrhl doplnit dokazování o svědecké výpovědi dalších osob. Stěžovatel brojil také proti provedenému ztotožnění (agnoskaci) své osoby ze strany svědků a proti uložení nepřiměřeně vysokého trestu. Dále v odvolání namítal, že provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu neprokazují spáchání daného zločinu a ani neměly být vůči stěžovateli (cizímu státnímu příslušníkovi pobývajícímu na území jiného státu bez vydaného souhlasu příslušných orgánů) přípustné.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podaná odvolání zamítl jako nedůvodná podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Vysvětlil, že nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné, protože krajský soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci a učinil logické závěry, které podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Svědectví navržených osob by totiž nemohla nijak zpochybnit závěr, že se stěžovatel dopustil trestněprávního jednání. Krajský soud se vypořádal i s námitkou údajně nezákonných odposlechů, komunikace stěžovatele byla totiž odposlouchávána a zaznamenávána pouze v případě, že hovořil s osobou, ohledně které byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen soudcem.
5. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, ve kterém argumentoval, že nepřihlédl k jeho námitkám, své rozhodnutí odůvodnil nedostatečným způsobem a naprosto pominul zásadní rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť v dovolání uplatnil námitky, kterými se zabývaly již soudy nižších stupňů. Dle Nejvyššího soudu se krajský i vrchní soud s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a svá rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jeho zrušení. Stěžovatel jej napadá s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena povinnost státu postupovat pouze v mezích zákona ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i zákaz svévole v rozhodování.
7. Stěžovatel má za to, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a jeho námitky posoudily nesprávně, či se jimi vůbec nezabývaly. Dle stěžovatele se soudy nedostačujícím způsobem věnovaly posouzení věrohodnosti svědků a přípustnosti provedené agnoskace a odposlechů. Zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost považuje stěžovatel za nesprávné a jejich odůvodnění za nepřesvědčivé a nelogické. Nesouhlasí rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že uplatněné dovolací námitky jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby vypořádaly soudy nižších stupňů.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
11. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu i usnesení vrchního soudu, které se otázkám věrohodnosti svědeckých výpovědí, provedení agnoskace a přípustnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu věnují.
12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud tak nespatřuje v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu