Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky RW PRIMO - příslušenství mostů s. r. o., se sídlem Novoměstská 2170/1c, 621 00 Brno, zastoupené Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem, se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti výroku I. v rozsahu částky 700 000 Kč rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 1 Cmo 111/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. října 2010, sp. zn. 26 Cm 19/2008, z části vyhověl podané žalobě žalované stěžovatelce zaplatit částku 2 979 588,18 Kč s příslušenstvím (výrok I). Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 259 826,51 Kč a příslušenstvím a rovněž v části žaloby na úrok z prodlení (výroky II a III). O podané žalobě rozhodl soud prvního stupně za situace, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žalobcem, bylo řízení co do částky 1 700 569,50 Kč zastaveno. Proti výroku I podala stěžovatelka odvolání, o němž bylo rozhodnuto tak, že (I) rozsudek soudu prvního stupně byl v části výroku I co do částky 2 584 486,50 Kč potvrzen. Dále (II) v části výroku I byla co do částky 395 101,68 Kč žaloba zamítnuta. Výrokem (III) bylo konstatováno, že ve výrocích II a III zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem (IV) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podstata tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces měla spočívat v uplatnění nových skutečností a důkazů (ze strany žalobce) v odvolacím řízení v rozporu s § 205a a § 211a o. s. ř. Uvedené novoty se mají týkat částky 700 000 Kč, jakožto tvrzené škody, jejíž výši stěžovatelka navíc nepovažuje za objektivně určenou.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně konkrétně a logicky odůvodněno a nejsou v něm patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen ve specifikovaných případech, a přihlédnout k nim smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení.
Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§ 5, § 118a o. s. ř.), a výslovně pak před rozhodnutím ve věci samé (§ 119a o. s. ř.). Uplatněním skutečností ve smyslu § 119a, 205a a 211a o. s. ř. se rozumí především tvrzení účastníků o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník realizuje svoji povinnost tvrzení [§ 101 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.].
V dané věci Vrchní soud v Praze především konstatoval, že Krajský soud v Ústí nad Labem "zjistil skutkový stav úplně a přesně, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru o základu a i výši části uplatněného nároku. Závěr o skutkovém stavu věci zjištěný soudem prvního stupně v naznačeném rozsahu [...], nedoznal změn ani v řízení odvolacím, a to ani po opakovaném dokazování." Ke sporné položce (v rozsahu částky 700 000 Kč) uvedl Vrchní soud v Praze, že doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř., ovšem jeho účelem "bylo pouze objasnění a určité vysvětlení skutečností tvrzených již před soudem prvního stupně (ke kterým bylo dokazování již rovněž vedeno), princip neúplné apelace dle ust. § 205a o. s. ř. nebyl tímto postupem odvolacího soudu nijak dotčen."
Vrchní soud v Praze se uvedenou otázkou explicitně zabýval a v kontextu provedeného dokazování je zřejmé, že doplnění dokazování v rozsahu, jak je vymezen na str. 5 odst. 2 rozsudku Vrchního soudu v Praze, není excesem z procesní zásady neúplné apelace a ze záruk spravedlivého procesu (zejm. stran procesní rovnosti účastníků řízení). Žalovaná částka co do výše i důvodu byla předmětem předchozího dokazování a odvolací soud jasně uvedl, jakým způsobem k doplněným důkazům přistupuje. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu