Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Radka Sloupa, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 4202/2016-469, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016 č. j. 15 Co 34/2016-441 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. 22 C 337/2011-396, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. května 2017 a doplněné podáním dne 18. května 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. 22 C 337/2011-396 bylo ve výroku I. vyhověno žalobě stěžovatele, který se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 244 598,90 Kč s úroky z prodlení, a žalované bylo uloženo stěžovateli žalovanou částku spolu s 18 % úrokem z prodlení z částky 118 700,80 Kč za dobu od 16. září 1995 do 31. prosince 2005 zaplatit. Ve výroku II. byla žaloba v žalobním požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18 % z částky 118 700,80 Kč za dobu od 1. 1. 2006 do zaplacení zamítnuta.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2016 č. j. 15 Co 34/2016-441 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
4. Stěžovatel napadl rozsudek soudu odvolacího dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 4202/2016-469 dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zamítavou částí rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem Městského soudu v Praze i usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva a jde o nepřípustnou libovůli ze strany obecných soudů. Stěžovatel má za to, že v řízení byl úspěšným účastníkem řízení a má zákonné právo na pravomocným rozsudkem přiznaný úrok z prodlení ve výši 18 % p. a. za dobu od 16. září 1995 do zaplacení. V předmětném řízení o náhradu škody mu byl tak zamítnut požadovaný, uplatněný a pravomocnými rozsudky přiznaný úrok z prodlení od 1. ledna 2006 do zaplacení, přičemž stěžovatel má za to, že na požadovaný úrok má nárok.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
7. V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 , ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15 , ze dne 24. června 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16 , ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
8. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudkům obvodního a městského soudu, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z § 237 o. s. ř. přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 o. s. ř. však bylo to, že neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle závěru dovolacího soudu stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval znění ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný a dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, není přípustná.
9. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil dovolání jako procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
16. Ústavní soud se též zabýval eventuálním naplněním podmínek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu