Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. AVANT investiční společnost, a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, a 2. Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a.s., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, obou zastoupených advokátem Mgr. Petrem Opletalem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 98 INS 21545/2021-P71-7, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze vede insolvenční řízení dlužníka - společnosti EFIT Bohemia, a.s. Soud vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek. Druhý stěžovatel dne 3. 5. 2022 jako věřitel přihlásil svou pohledávku. Tato přihláška však byla podle soudu podaná osobou neoprávněnou zastupovat věřitele, a proto soud vyzval druhého stěžovatele usnesením ze dne 27. 5. 2022, aby ve lhůtě 5 dnů odstranil vady spočívající v nedoložení plné moci. Druhý stěžovatel tak neučinil (z důvodů, které byly následně předmětem sporu, které jsou avšak pro výrok tohoto usnesení Ústavního soudu nerozhodné).
2. Dne 10. 2. 2025 navrhl první stěžovatel soudu svůj vstup do insolvenčního řízení namísto druhého stěžovatele s tvrzením, že mu byla postoupena přihlášená pohledávka. První stěžovatel následně zaslal soudu podání ze dne 24. 2. 2025, kterým (dle svého tvrzení) odstranil vady řízení. Současně v tomto podání poukázal na to, že podání původní přihlášky druhým stěžovatelem bylo dodatečně schváleno a také upozorňoval na údajně nesprávný postup soudu při doručování výzvy k odstranění vad.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení o přihlášce pohledávky se zastavuje (výrok I). Druhý stěžovatel nedoložil v soudem určené lhůtě plnou moc, a tedy neodstranil vady přihlášky. Výrokem II městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nakonec výrokem III odmítl městský soud návrh na vstup prvního stěžovatele do řízení. K tomu uvedl, že s ohledem na to, že řízení o přihlášce bylo zastaveno z důvodu nedostatku podmínky řízení na straně věřitele (druhého stěžovatele), nemůže být vyhověno ani návrhu na vstup prvního stěžovatele do řízení na jeho místo.
4. Stěžovatelé podali společnou ústavní stížnost proti výroku III napadeného usnesení, kterým soud zamítl vstup prvního stěžovatele do řízení. Napadené usnesení jako celek sice obsahuje poučení o přípustnosti odvolání, ovšem stěžovatelé jsou přesvědčeni, že proti výroku III není odvolání přípustné, jak plyne z § 18 odst. 4 insolvenčního zákona a judikatury vrchních soudů, kterou citují. Vadné poučení soudu přitom podle stěžovatelů nezakládá přípustnost daného opravného prostředku, a proto stěžovatelé nejsou ani povinni jej vyčerpat - ústavní stížnost je tedy podle nich přípustná.
5. Stěžovatelé tvrdí, že první stěžovatel se stal účastníkem řízení, a mělo tedy být přihlédnuto k jeho podání, kterým odstranil vady původní přihlášky, podané druhým stěžovatelem. Městský soud nerozhodl o návrhu na vstup do řízení do 3 pracovních dnů, a proto se má za to, že návrhu bylo vyhověno - nastala domněnka podle § 18 odst. 2 insolvenčního zákona. Měsíc poté, co nastoupily účinky této domněnky, zaslal první stěžovatel soudu podání, kterým napravil údajné vady přihlášky. Stěžovatelé svou ústavní stížnost doplňují o podrobnější ústavněprávní argumentaci, kterou však Ústavní soud s ohledem na výrok tohoto usnesení dále nerekapituluje.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost na vědomí a k vyjádření městskému soudu a společnostem EFIT Bohemia, a.s. (dlužník) a GESTORE v.o.s. (insolvenční správce dlužníka).
7. Obě jmenované společnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřily. V souladu s poučením, kterého se jim dostalo, má tak Ústavní soud za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdaly (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je podle něj nepřípustná. Oba stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí odvolání, a to i do výroku III, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Městský soud nechce předjímat, zda se odvolací soud bude moci zabývat také odmítnutým návrhem na vstup do řízení (výrokem III). Vzhledem k tomu, že jej stěžovatelé napadli, však odvolací soud nepochybně zaujme stanovisko i k této části odvolání. K věci samé městský soud uvedl, že domněnka vstupu do řízení nemohla v posuzované věci nastat. Původní přihláška pohledávky totiž trpěla vadou, a proto se druhý stěžovatel vůbec nestal věřitelem - na jeho místo tedy první stěžovatel nemohl nastoupit. Nad rámec toho městský soud doplnil, že pokud by vrchní soud k odvolání stěžovatelů dovodil, že městský soud pochybil, bylo by také na místě znovu posoudit i návrh na vstup prvního stěžovatele do řízení. Ze všech těchto důvodů je tedy ústavní stížnost podle městského soudu nepřípustná.
9. Na vyjádření městského soudu zareagovali stěžovatelé replikou. S odkazem na judikaturu vrchních soudů znovu zdůrazňují, že proti výroku III napadeného usnesená není přípustné odvolání. Skutečnost, že stěžovatelé - vedeni nesprávným poučením soudu - odvolání podali, nemůže na této skutečnosti nic změnit. Odvolání podané toliko z procesní opatrnosti nemůže založit nepřípustnost ústavní stížnosti. Stěžovatelé se rovněž neztotožňují s tím, že by se na věřitele, který podal vadnou přihlášku, nehledělo až do odstranění vad jako na věřitele, a že by tedy na jeho místo nemohl nastoupit další věřitel. Insolvenční zákon naopak vychází z toho, že účast věřitele v řízení se zakládá již samotným podáním přihlášky pohledávky (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona), bez ohledu na to, zda přihláška trpí vadami. Procesní nástupnictví tedy vzniklo a spolu s ním měly nastat i účinky odstranění vad přihlášky. Nedostatek zastoupení byl v dané věci odstraněn jednak dodatečným schválením, jednak tím, že první stěžovatel - jako právní nástupce - učinil procesní úkon, jímž veškeré pochybnosti odstranil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí.
10. Ústavní stížnost je nepřípustná.
11. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že insolvenční zákon nepřipouští odvolání proti výroku III městského soudu (§ 18 odst. 4 insolvenčního zákona). Stejně tak mají stěžovatele pravdu v tom, že vadné poučení o přípustnosti určitého opravného prostředku nezakládá povinnost účastníka řízení tento procesní prostředek vyčerpat před podáním ústavní stížnosti.
12. Ve zde posuzované věci je však situace odlišná. Věc je především z procesního hlediska specifická tím, že proti výroku I napadeného usnesení odvolání přípustné je, proti výroku III přípustné není, avšak oba tyto výroky, jakož i jejich důvody, nelze zcela oddělit - poukazují na to ostatně i sami stěžovatelé. Nebude je tedy moci zcela oddělit ani odvolací soud. V této souvislosti je třeba připomenout, že smyslem nepřípustnosti ústavní stížnosti není jen stanovit účastníkům řízení povinnost vyčerpat všechny dostupné prostředky obrany (tzv. formální stránka). Jde rovněž, ba především, o to, aby Ústavní soud nezasahoval do běžících řízení, v nichž mohou být, byť jen potenciálně, napraveny tvrzené vady protiústavnosti (tzv. materiální stránka, srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1976/25 ). Právě to je důležité ve zde posuzované věci. Byť stěžovatelé proti výroku III vyčerpali všechny procesní prostředky obrany (resp. žádný takový prostředek neexistuje), řízení nadále probíhá a nelze vyloučit, že se odvolací soud vyjádří také právě k výroku III napadeného usnesení, který ve zde posuzované věci může významně souviset s výrokem I. Je tedy nepřípustné, aby Ústavní soud námitky stěžovatelů, vznesené v ústavní stížnosti, v této fázi řízení jakkoli věcně hodnotil a zasahoval tím do výkladu podústavního práva v probíhajícím řízení před obecnými soudy.
13. Navíc, stěžovatelé podali odvolání právě i proti výroku III usnesení městského soudu, proti kterému brojí touto ústavní stížností. Stěžovatelé tedy jednali v souladu s poučením městského soudu. Přitom platí, že řídí-li se účastník nesprávným poučením soudu o přípustnosti odvolání, a odvolání z tohoto důvodu podá, lhůta pro podání ústavní stížnosti nemůže začít běžet před rozhodnutím o podaném odvolání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 541/23 ). Analogicky tedy ve zde posuzované věci platí to, co Ústavní soud opakovaně zdůraznil zejména v případě dovolacího řízení: postupuje-li účastník dle poučení, kterého se mu dostalo, pak mu lhůta pro podání ústavní stížnosti nemůže začít plynout dříve, než je o podaném procesním prostředku rozhodnuto; současně však Ústavní soud musí na rozhodnutí o tomto opravném prostředku vyčkat, jinak by způsobil faktickou dvojkolejnost řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 1390/25 ). Jednoduše řečeno, Ústavní soud nemůže rozhodnutí odvolacího soudu předjímat, byť by se jevilo jistým, že procesní prostředek obrany bude nepřípustný. Ústavní soud musí vyčkat, až bude řízení o výroku III skutečně skončeno, k čemuž dojde až případným odmítnutím odvolání jako nepřípustného (či jiným výrokem odvolacího soudu).
14. Lze tedy shrnout, že v případě, kdy stěžovatelé podali odvolání, nemůže Ústavní soud až do rozhodnutí odvolacího soudu zasahovat do běžícího řízení. Platí to tím spíše ve zde posuzované situaci, kdy nelze zcela vyloučit, že vrchní soud k výroku III usnesení městského soudu zaujme určité stanovisko (byť je odvolání proti tomuto výroku patrně nepřípustné). Stěžovatelům tedy započne běžet lhůta k podání ústavní stížnosti až poté, co rozhodne vrchní soud. V zájmu stěžovatelů je přitom při případném podání nové ústavní stížnosti po rozhodnutí vrchního soudu odkázat z procesní opatrnosti na toto usnesení Ústavního soudu.
15. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj