Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Deliše, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 227/2023-49 ze dne 2. 4. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 52 A 11/2022-33 ze dne 31. 8. 2023, spojené s návrhem na zrušení § 104a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje se sídlem Zborovská 11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích doplnění a z napadených rozhodnutí plyne, že rozhodnutím Městského úřadu M. ("městský úřad") ze dne 14. 2. 2022 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku, neboť jako řidič osobního vozidla dne 11. 6. 2021 v 10:08 h v M. v ulici Z. nerespektoval dopravní značku B2 "zákaz vjezdu všech vozidel". Za tento přestupek městský úřad uložil stěžovateli pokutu 1 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení 1 000 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Středočeského kraje ("krajský úřad") rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022 potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
2. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Krajský soud shledal, že všechny zákonné náležitosti výroková část rozhodnutí městského soudu obsahuje. Je v ní dostatečným způsobem konkretizován spáchaný skutek, tj. že žalobce "dne 11. 6. 2021 v 10:08 hod. v obci M., ul. Z. řídil osobní vozidlo tovární značky Mercedes, registrační značky X a nerespektoval dopravní značku B2 ‚zákaz vjezdu všech vozidel'." Z citovaného textu se podle krajského soudu dostatečně podává jednání stěžovatele, který se v uvedeném místě a čase neřídil dopravní značkou B2, která zakazuje vjezd všem druhům vozidel na jednosměrnou pozemní komunikaci, v níž je provoz veden opačným směrem. Krajský soud shrnul, že skutek je popsán dostatečně určitě a nezaměnitelně a byl také správně právně kvalifikován. Krajský soud dospěl k závěru, že zákon pevnou strukturu výrokové části rozhodnutí o přestupku nepředepisuje; ačkoli si lze představit jeho jinou podobu, je toliko podstatné, aby správní orgán neopomněl ve výrokové části uvést žádnou ze zákonných náležitostí. Skutečnost, že městský úřad ve výrokové části uvedl, že uznává stěžovatele vinným ze spáchání tam specifikovaného přestupku, a teprve poté uvedl zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty přestupku, rozhodně nečiní dané rozhodnutí (a tedy ani navazující rozhodnutí krajského soudu) nezákonným ani nesrozumitelným.
3. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Nejvyšší správní soud seznal, že jelikož o věci před krajským soudem rozhodoval samosoudce, musel se podle § 104a soudního řádu správního ("s. ř. s.") zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dospěl k závěru, že tomu tak není, pročež kasační stížnost odmítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud se žalobními body zabýval a nedopustil se nepřezkoumatelnosti, kterou namítal stěžovatel. Nepřezkoumatelnost není (nemůže být) projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp. jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost formálně vyřídil a jeho námitkami se věcně nezabýval. Soudy údajně řádně nevypořádaly "žalobní námitku stěžovatele [...] spočívající v tvrzení, že odsuzující rozhodnutí [...] správního orgánu prvého stupně, že je věcně nesprávné a nesrozumitelné. Správní řízení se vedlo nikoliv pro přestupek, ale pro skutek (viz analogie s trestním právem procesním) a mohl být uznán pouze vinným ze skutku, případně skutkového jednání, a nikoliv spácháním přestupku s tím, že veřejná moc, v daném případě konkrétně soudy pro věci správního soudnictví nesmí slevovat v aplikaci práva, zejména v rovině odsouzení a trestání správními orgány s odůvodněním, že u správních orgánů taková nesprávná praxe v rozporu s platným právem postačuje. I rozhodnutí správních orgánů musí být perfektní. Správně měl být stěžovatel uznán vinným ze skutkového jednání (skutku), které následné mělo být právně kvalifikováno jako konkrétní přestupek. Nedílnou součástí právního státu je i řádný výkon veřejné správy, který se projevuje i v jejich věcně správních rozhodnutích. Rozhodnutí veřejné správy musí ústavně konformní a musí se v něm projevit ústavně zaručené právo na řádné řízení. Obdobné platí i soudy pro věci správního soudnictví. Stručně vyjádřeno stěžovatele tvrdí, že není ústavně konformní, aby nebyl uznán vinným ze skutku, případně skutkového jednání a současně byl uznán vinným z přestupku."
6. Nejvyšší správní soud údajně nereagoval na tvrzení stěžovatele, že "vadný výrok části rozhodnutí Městského úřadu M. - uznání stěžovatele vinným nesprávně z přestupku nikoliv z jednání a nepřezkoumatelnost - a to, že kasační stížností je tak Nejvyššímu správnímu soudu předestírána právní otázka, která dosud nebyla řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu a jež podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť je věcí obecného zájmu, aby bylo Nejvyšším správním soudem vyjeveno, jak má správně a zákonu odpovídajícím způsobem vypadat odsuzující a trestající rozhodnutí o přestupku."
7. Přehlížením konkrétního tvrzení stěžovatele, že jeho kasační stížnost má přesah vlastních zájmů stěžovatele a jeho nevypořádání v odůvodnění soudního rozhodnutí Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na řádné soudní řízení zahrnující i řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a ústavně zaručené právo na uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanoveným zákonem způsobem, který zákon stanoví. V bodu 19 svého usnesení Nejvyšší správní soud vágně a nekonkrétně uvedl, že stěžovatelem "předestřené otázky již byly správními soudy řešeny a neshledal důvody, proč by bylo nutné předložit věc rozšířenému senátu či provést judikaturní odklon". Podle stěžovatele se jedná o obecné, nekonkrétní tvrzení o judikatuře správních soudů, aniž by byla tato judikatura příkladmo uvedena, a tedy o tvrzení ústavně nekonformní.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Stěžovatel snesl toliko povšechné argumenty a neuplatnil žádné ústavněprávně relevantní námitky, které by nebyly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Ze stěžovatelovy argumentace je nepochybné, že prezentuje svůj subjektivní názor o tom, jak by měla vypadat rozhodnutí správní orgánů o přestupcích, z něhož dovozuje údajný přesah jeho vlastních zájmů. Nejvyšší správní soud však ústavně konformně tento názor stěžovatele vyvrátil. Není pravdou, že by pouze odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu správních soudů. V bodech následujících po stěžovatelem citovaném bodu 19 napadeného usnesení Nejvyšší správní soud posoudil námitky stěžovatele s poukazem na konkrétní rozhodnutí především vrcholných soudů. Také srozumitelně odůvodnil, proč není důvod k judikaturnímu odklonu od ustálené rozhodovací praxe. Proti těmto konkrétním důvodům stěžovatel blíže nebrojí.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že je věcí obecného zájmu, aby bylo vyjeveno, jak má správně a zákonně vypadat rozhodnutí o přestupku, pak jde o logicky nekorektní zobecnění samotného individuálního zájmu stěžovatele. Ve skutečnosti by touto optikou mohla být jakékoli námitka proti jakémukoli rozhodnutí považována za svým významem (podstatně) přesahující vlastní zájmy účastníka řízení. Ústavní soud v tomto ohledu (a také z důvodů uvedených v předchozím bodu) odkazuje na ústavně souladné odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu.
12. Stěžovatel rozhodnutí městského úřadu vytýká nepřezkoumatelnost, nicméně rozhodnutí správních orgánů ústavní stížností nenapadl. Ústavní stížností naopak napadená rozhodnutí soudů jsou plně přezkoumatelná, srozumitelná a přehledně odůvodněná. Obsahují převzatá skutková zjištění správních orgánů (proti čemuž ale stěžovatel nebrojí), avšak značně podrobná a logicky - podle konstantního výkladu zákona - právně posouzená. Přezkum výkladu běžných, nikoli ústavních zákonů přitom Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (mimo výjimky uvedené výše v bodu 8).
13. Krajský soud v souladu s ústavním pořádkem konstatoval, že byť si dokáže představit preciznější strukturu výrokové části rozhodnutí, tak plně vyhovuje zákonným požadavkům. Z obsahu rozsudku se podává, že městský úřad formuloval skutek dostatečně konkrétně a nezaměnitelně. Stěžovatel uplatnil ne zcela srozumitelnou námitku, jejíž podstatou je, že byl uznán vinným z přestupku, namísto ze skutku. Pakliže měl na mysli formulaci, že byl uznán vinným ze spáchání přestupku, pak sama věta v této podobě (tj. pouze z formálního hlediska) žádné jeho ústavně zaručené právo neporušuje. Ústavní soud v posledku podotýká, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nadstandardně odůvodněna.
14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 104a odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. sdílí jako návrh akcesorický právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu