Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Moravčíka, zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Papežem, se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 5 As 151/2012-38, za účasti Krajského úřadu Zlínského kraje, se sídlem Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín jako vedlejšího účastníka takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla podle § 46 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 120 s. ř. s., jako opožděná odmítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012 č. j. 33 A 9/2012-48. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 3. 2013 č. j. 5 As 151/2012-38 Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu předloženého soudního spisu je zřejmé, že napadené usnesení krajského soudu, v němž byl stěžovatel řádně poučen o možnosti podat proti němu kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení, bylo stěžovateli doručeno ve smyslu § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s., dne 12. 11. 2012. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že podle § 49 odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky.
Nejvyšší správní soud z doručenky založené na č. l. 52 soudního spisu zjistil, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012 č. j. 33 A 9/2012-48 bylo doručováno stěžovateli na adresu jeho bydliště, jelikož však nebyl dne 2. 11. 2012 na místě zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí s tím, že stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Z této doručenky Nejvyšší správní soud dále zjistil, že si stěžovatel zásilku nevyzvedl v úložní době, pročež byla dne 13. 11.
2012 vhozena do stěžovatelem užívané poštovní schránky. Lhůta 10 dnů k vyzvednutí zásilky počala tedy běžet dne 3. 11. 2012 a skončila v pondělí 12. 11. 2012, které je tak třeba považovat za den doručení rozsudku krajského soudu. V daném případě bylo tedy ve smyslu § 40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek běhu dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti pondělí 12. 11. 2012. Konec dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti dle § 40 odst. 2 s. ř. s. pak v návaznosti na výše uvedené připadl na den, který se svým pojmenováním shodoval se dnem určujícím počátek běhu lhůty, tedy na pondělí 26.
11. 2012. Tento den byl posledním dnem pro včasné podání kasační stížnosti, tj. pro její předání soudu nebo zaslání prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předání orgánu, který má povinnost ji doručit. Poštovní zásilka obsahující kasační stížnost však byla držiteli poštovní licence předána k poštovní přepravě až dne 27. 11. 2012. Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí a zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout.
Následné odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele dle jeho názoru brání v uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces i v tom, že jako účastník řízení před Nejvyšším správním soudem neměl možnost obrany proti fikci doručení cestou opravných prostředků, když za relevantní možnost obrany podle něj nelze považovat podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
Stěžovatel dále tvrdí, že postup Nejvyššího správního soudu je zjevně nespravedlivý s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny. V jeho případě, kdy byla kasační stížnost podána o den později, přičemž nelze dle zákona zmeškání této lhůty prominout, dochází podle stěžovatele ke střetu dvou navzájem se vylučujících principů a je nutno zkoumat tento konkrétní případ tak, aby byla šetřena podstata a smysl základního práva na spravedlivý proces. V souvislosti nejen s uvedeným tvrzením stěžovatel poukazuje na ústavní nález sp. zn. III. ÚS 1452/08
ze dne 3. 9. 2009. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti je protiústavní a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou námitek stěžovatele je skutečnost, že mu byla odňata možnost domáhat se práva na přezkum u nezávislého a nestranného soudu, když jeho kasační stížnost byla odmítnuta pro opožděnost; stěžovatel neměl přístup k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud zde musí připomenout, že právo na přístup k soudu (včetně uplatnění opravných prostředků) není absolutní, ale může být předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě náhradního doručování je ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu.
Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví - srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 92/01
ze dne 1. 10. 2001).
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro odmítnutí návrhu obsažená v § 46 odst. 1 s. ř. s. základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv však výše popsaným neústavním způsobem.
Je třeba uvést, že čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje podmínku domáhat se svých práv "stanoveným postupem". V daném případě jde o postup stanovený soudním řádem správním a občanských soudním řádem (pokud jde o doručování). Zákonný postup však stěžovatel, dle obecných soudů, nerespektoval a musel tak po právu snášet důsledky z toho plynoucí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 305/08
ze dne 25. 9. 2008).
Jak stěžovatel sám upozorňuje, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti jako opožděné, již není žádný opravný prostředek přípustný, pokud pomineme podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, který není součástí obecné soudní soustavy. S ohledem na uvedené je třeba, aby Nejvyšší správní soud při odmítání kasační stížnosti pro její opožděnost byl pečlivý a obezřetný a aby posuzoval, zda účastník řízení měl v konkrétním případě reálnou možnost předvídat hrozbu odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost a podle toho již v kasační stížnosti argumentovat, resp. navrhovat důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2637/08
ze dne 30. 4. 2009).
Napadá-li stěžovatel postup Nejvyššího správního soudu, je možno konstatovat, že tento soud otázku doručení rozsudku krajského soudu stěžovateli posoudil v souladu se zákonnými procesními ustanoveními, když vycházel z údajů na doručence i z dalších skutečností vyplývajících ze spisu. V daném případě proto, odmítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele pro opožděnost dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele. K námitce stěžovatele o nesplnění podmínek pro doručení rozhodnutí krajského soudu fikcí, a tím znemožnění práva na přístup k soudu, nutno uvést především tyto další skutečnosti.
Ohledně námitek směřujících proti aplikovatelnosti fikce doručení musí Ústavní soud konstatovat, že ačkoliv fikce doručení, jak je již výše uvedeno, představuje ústavně konformní institut procesního práva (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 355/06
ze dne 30. 5. 2007), je třeba mít současně na zřeteli, že může být v konkrétní právní věci aplikována protiprávně, potažmo i protiústavně.
K tvrzení stěžovatele, že ve své poštovní schránce žádnou výzvu k vyzvednutí zásilky uložené na poště nenašel, Ústavní soud uvádí, že zanechal-li doručující orgán v místě doručování výzvu k vyzvednutí uložené zásilky v souladu se zákonem, nemá žádný právní význam okolnost, že výzva se případně nedostala k adresátu (např. proto, že domovní nebo jiná adresátem užívaná schránka byla poškozena nebo že výzvu vyzvedla jiná osoba, která ji adresátu včas nebo vůbec nepředala) a že se tedy adresát o výzvě vůbec nedozvěděl (DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 370). Stěžovatel přitom nikterak ve své kasační stížnosti nerozporuje doručenku, na základě které byla opožděnost Nejvyšším správním soudem posuzována. Doručenku, resp. údaje v ní obsažené ostatně stěžovatel nerozporuje ani v ústavní stížnosti (toliko uvádí, že ve své schránce nenalezl zanechanou výzvu).
Ústavní soud v řízení o projednávané věci přitom nezkoumá, zda fikce doručení napadeného rozsudku krajského soudu bez jakýchkoli pochybností skutečně nastala, nýbrž se soustředí toliko na zjištění, zda Nejvyšší správní soud svým postupem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti vychází ze skutečnosti, vyplývající z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 151/2012, že stěžovatel v rámci kasační stížnosti nenamítal chybný postup pošty, a proto není možno v postupu Nejvyššího správního soudu, jenž se tudíž touto otázkou nezabýval, spatřovat pochybení ve smyslu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2767/07
ze dne 19. 3. 2008).
Přitom skutečnost, že stěžovatel za okamžik doručení mylně považoval den faktického převzetí písemnosti na poště a nikoliv den, kdy nastala fikce doručení, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná právní zásadu "ignorantia iuris neminem excusat" (neznalost zákona neomlouvá) - (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3508/10
ze dne 27. 1. 2011). V této věci lze navíc z konkrétních okolností případu, kdy průběh lhůt umožňoval včasné podání kasační stížnosti i při pozdějším obeznámení se stěžovatele se zásilkou dovodit, že sám stěžovatel svým postupem přivodil pro něj nepříznivé rozhodnutí soudu. V této souvislosti je třeba také odmítnout argumentaci stěžovatele, spočívající v odůvodnění ústavního nálezu sp. zn. III. ÚS 1452/08
ze dne 3. 9. 2009, ve kterém je kladen důraz na upřednostnění interpretační varianty, která umožňuje dotčené osobě realizaci ústavně zaručeného základního práva před takovou variantou, která tuto realizaci vylučuje, existují-li dvě interpretační alternativy. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava, na základě které bylo o nastoupení fikce doručení Nejvyšším správním soudem rozhodnuto, byla aplikována ústavně konformním způsobem, přičemž se v tomto případě nejedná situaci, kdy zde existuje výše uvedená konkurence interpretačních alternativ.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, a obecné soudy nepostupovaly mimo meze, které stanoví zákon, nedošlo tedy ani k stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu