Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, advokátní kanceláře Schulmann & Stachová, se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 6. 4. 2011, č. j. 31 EC 288/2009-127, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení bylo žalobcem - GE Money Multiservis, a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem) zahájeno u Okresního soudu v Písku návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalobce je obchodní společností. Žalovaná - stěžovatelka je fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění v oboru zprostředkování obchodu a služeb. Základem merita sporu byla - podle stěžovatelky - smlouva o spolupráci uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem v oblasti uzavírání úvěrových smluv, čili typicky podnikatelské činnosti.
Jak v případě stěžovatelky, tak v případě vedlejšího účastníka se tedy jednalo o podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Ve věci samé rozhodl v prvním stupni Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 31 EC 288/2009-127, tak, že stěžovatelce uložil povinnost k náhradě škody ve výši 144.000 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelky uzavřel tak, že smlouva o spolupráci mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je inominátní smlouvou, jež představuje relativní obchod, to je vztah podléhající obchodnímu zákoníku; základem citovaného rozsudku byla pak odpovědnost stěžovatelky za škodu podle § 373 a následujících obchodního zákoníku.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, potvrdil.
Stěžovatelka uvedla, že předmětem sporu byl tedy závazkový vztah podléhající obchodnímu zákoníku. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, pokud není dána některá z uvedených výjimek. Ve sporu o zaplacení částky převyšující 100.000 Kč vyplývající ze vztahu obchodněprávního je tedy v prvním stupni nepochybně dána příslušnost soudu krajského. Podle čl. 38 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Nedodržení věcné příslušnosti je přitom podle stěžovatelky podstatnou vadou řízení vždy a ve všech případech. Ze shora uvedeného přitom vyplývá právo stěžovatelky, aby její věc byla v prvém stupni projednávána rozhodnuta krajským soudem. Nebyla-li věc stěžovatelky rozhodnuta příslušným soudem, došlo ke zjevnému zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces.
O odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl svým rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti pak není třeba odůvodnění rozsudku krajského soudu více rekapitulovat.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán ani k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně mj. spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, 1) s výjimkou sporů ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění a 2) s výjimkou sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1) a jejich zajištění.
Nejen z napadených rozhodnutí, ale dokonce i z ústavní stížnosti samotné plyne, že stěžovatelce byla soudem uložena povinnost nahradit škodu vzniklou v souvislosti se smlouvou o úvěru, kterou stěžovatelka uzavřela s P. M., jenž ho nesplácel. Je tedy otázkou, z čeho stěžovatelka dovozuje nedodržení věcné příslušnosti obecných soudů; naopak celá věc se jeví tak, že oba soudy rozhodovaly zcela v mezích příslušného procesního předpisu i ústavních principů, včetně zásad, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r. předseda senátu