Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti POLÁK spol. s r. o., se sídlem Mladá Boleslav, Čejetičky, U Letiště 260, PSČ: 293 01, zastoupené Janem Schödlbauerem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Staroměstské nám. 150, PSČ: 293 01, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, čj. 20 Cdo 3559/2006 - 292, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 20 Co 129/2005, 20 Co 130/2005 - 142, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 2. 2004, čj. 30 E 1131/2001 - 57, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení o výkonu rozhodnutí se před podáním návrhu na tento výkon, kde vystupuje jako povinná, nedozvěděla o tom, že by byla povinna oprávněnému cokoli platit. Vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého okresní soud nařídil exekuci, bylo vydáno proti jiné osobě. Stěžovatelka upozornila na nepřesnosti v procesním postupu okresního soudu, několikeré vydávání opravných nebo doplňujících usnesení a nesrovnatelnosti v označení nemovitostí, které byly předmětem exekuce.
Soudy, podle stěžovatelky, porušily zásadu dvojinstančnosti řízení, a tedy její právo na spravedlivý proces tím, že před změnou právního názoru odvolacího soudu jí nebyla dána možnost nově argumentovat a navrhnout důkazy. Krajský soud pochybil také v tom, že nezohlednil doklad předložený stěžovatelkou o tom, že dluh byl oprávněnému již uhrazen. Soudy postupovaly protizákonně, pokud oprávněného výslovně vyzvaly, zda trvá na návrhu nebo zda proti dalšímu povinnému a jeho manželce bere návrh zpět. Stěžovatelka namítá, že v řízení došlo ke značným průtahům, protože dovolání, které podala u okresního soudu v srpnu 2005, bylo Nejvyššímu soudu postoupeno až v prosinci 2006.
Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření Nejvyšší soud odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění svého rozhodnutí, k námitce o nákladech řízení a zastoupení oprávněného uvedl, že procesní plná moc končí pravomocným skončením řízení, pokud ovšem z jejího obsahu nevyplývá něco jiného.
Krajský soud uvedl, že ve věci byla podána žaloba o neúčinnost právního úkonu, ve které byl oprávněný úspěšný. Věřitel se může domáhat výkonu rozhodnutí uspokojením své pohledávky z majetku, který dříve patřil dlužníkovi, a to přímo proti tomu, kdo majetek nabyl - takové právo věřitele je dáno ustanovením § 42a občanského zákoníku. Výzva k doplnění nebo k opravě návrhu se týkala jiných osob než stěžovatelky.
Okresní soud označil za zavádějící tvrzení stěžovatelky o tom, že se nedozvěděla o své povinnosti plnit. Ve skutečnosti není povinna sama plnit, ale strpět prodej předmětných nemovitostí. Tato její povinnost jí byla sdělena nejpozději doručením žaloby o neúčinnosti kupní smlouvy. Stěžovatelka napadá rozhodnutí, ze kterého ji nevznikají žádná práva ani povinnosti. Délka řízení a předložení dovolání Nejvyššímu soudu až v prosinci 2006 byly ovlivněny rozhodováním o návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí a také průtahy způsobenými stěžovatelkou včasným nepředložením listinného důkazu a několikerá změna jejích právních zástupců.
Pokud stěžovatelka namítá neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy (tedy porušení čl. 38 odst. 2 Listiny), je nutné uvést, že řízení před obecnými soudy již dávno skončilo. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost také směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Není ani možné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž by pouze deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci došlo ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, s ohledem na novelu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Podle tohoto zákona se stěžovatel může domáhat náhrady případné škody.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku.
Nebylo tedy zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu