Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Hany Žákové, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti usnesení rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 46/2024-262 ze dne 10. 4. 2024 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 122/2020-243 ze dne 8. 11. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 18 728 Kč s příslušenstvím, odpovídající vynaloženým nákladům na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení (posléze vedeném a nakonec zastaveném) Městským úřadem Kadaň. Poté, co byl jeho prvotní vyhovující rozsudek Městským soudem v Praze zrušen, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 1 573 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části žalobu zamítl.
2. Obvodní soud zjistil, že v květnu 2017 obdržel Městský úřad Sokolov oznámení policejního orgánu o podezření ze spáchání přestupku, týkající se vozidla, jehož provozovatelem byla stěžovatelka. Městský úřad Sokolov v červnu 2017 věc postoupil Magistrátu města Karlovy Vary jako místně příslušnému orgánu. Po opakovaných odročeních ústních jednání na podzim roku 2017 magistrát zjistil, že stěžovatelka byla zastupitelkou Karlovarského kraje, a je tak dána jeho podjatost, proto věc delegoval v únoru 2018 Ministerstvu dopravy.
Ministerstvo v březnu 2018 pověřilo k projednání a rozhodnutí věci Magistrát města Plzně. Toto rozhodnutí o pověření ministr dopravy na základě rozkladu stěžovatelky zrušil. V červenci 2018 ministerstvo pověřilo projednáním věci Městský úřad Kadaň. Toto rozhodnutí stěžovatelka také napadla rozkladem, který ministr dopravy v březnu 2019 zamítl. Po doručení spisové dokumentace v dubnu 2019 Městský úřad Kadaň v prosinci téhož roku řízení zastavil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla.
3. Obvodní soud uzavřel, že jakkoliv stěžovatelka řízení neobstruovala, nebylo ani průtahů v činnosti správních orgánů v období běhu promlčecí lhůty, které by byly podstatným důvodem zániku odpovědnosti za přestupek. Akcentoval, že řízení vykázalo významné období nečinnosti ve fázi druhého rozkladového řízení, tento průtah však již neměl (s ohledem na jeho započetí jen krátce před uplynutím promlčecí lhůty) zásadní vliv na zánik odpovědnosti za přestupek. Proto obvodní soud žalobě vyhověl pouze v omezeném rozsahu (blíže viz bod 24 rozsudku).
4. K odvolání stěžovatelky městský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, o nichž nebylo mezi účastníky řízení sporu, jakož i s jejich právním posouzením. Městský soud rekapituloval závěry podle něj stěžejní judikatury Ústavního soudu a shledal, že se jimi obvodní soud správně řídil a že z nich neplynou závěry, jež dovozovala stěžovatelka.
5. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy dostatečně nezohlednily podstatu a účel práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Uplynula-li promlčecí lhůta bez jejího zavinění a vynaložené náklady byly účelné a přiměřené, měla by mít bez dalšího nárok na náhradu škody. Podle stěžovatelky je také nerozhodné, jaká intenzita pochybení správního orgánu způsobila zastavení přestupkového řízení. Obecné soudy údajně částečně pominuly, že přestupkové řízení bylo zastaveno z důvodu procesního pochybení státu nezávislého na jednání stěžovatelky (ústní jednání před nepříslušným správním orgánem; posuzování věcné a místní příslušnosti až v průběhu řízení; rozhodnutí o delegaci věci, jež bylo v rozkladovém řízení zrušeno a pro které muselo být opětovně rozhodováno).
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly nejen v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017, ale i nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015. Podle stěžovatelky vyložily soudy zákon způsobem, který přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, a přehlédly splnění zákonných podmínek k přiznání náhrady v jejich materiálním smyslu.
7. Stěžovatelka také navrhla, aby jí Ústavní soud "vzhledem k charakteru věci" přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Požaduje, aby jí městský soud nahradil náklady zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní stížnost se týká výroků o peněžitém plnění v celkové částce 18 728 Kč s příslušenstvím, jde proto o věc s tzv. bagatelní částkou, u níž právní úprava nepřipouští dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že je-li žalované plnění svou výší bagatelní, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021 nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že posuzovaná věc se nevymyká postulátu uvedenému v předchozím bodu. Stěžovatelka zpochybňuje výklad běžného zákona, avšak pomíjí, že nečinnost ministra dopravy v druhém rozkladovém řízení, konstatovaná obvodním soudem, měla (vzhledem k časovým souvislostem - viz výše) jen minimální vliv na promlčení odpovědnosti za přestupek. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se v řízení nechovala obstrukčně a vytýká procesní pochybení správním orgánům. Závěr obecných soudů o pouze částečném přiznání náhrady škody nicméně není ani z části založen na závěru o obstrukčním jednání stěžovatelky. Je však faktem, že na podzim roku 2017 byla ústní jednání před správním orgánem opakovaně odročena z důvodů na straně stěžovatelky (potažmo jejího právního zástupce).
12. Argumentuje-li stěžovatelka závěry výše označených nálezů Ústavního soudu, nelze její názor přijmout. Z citovaných nálezů neplyne, že by měla bez dalšího nárok na náhradu škody, nýbrž je zapotřebí, aby se soudy zabývaly konkrétními okolnostmi, které mohou vyústit v nečinnost nebo průtahy orgánů státu. Jinými slovy sama skutečnost, že řízení bylo zastaveno z důvodu promlčení odpovědnosti za přestupek, nemůže znamenat, že je stěžovatelka automaticky oprávněna k náhradě škody z důvodu průtahů. Určitá nečinnost byla ve správních řízeních zjištěna a podle toho byla stěžovatelce přiznána náhrada škody. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly, věc neposoudily formalisticky ani libovolně a své závěry odůvodnily v souladu s ústavněprávními požadavky. A to i ve vztahu k závěrům relevantní judikatury Ústavního soudu, k čemuž Ústavní soud odkazuje zejména na body 15 a násl. rozsudku městského soudu.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu