Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Halušky, zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2022 č. j. 66 Co 506/2021-115 a usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 5. srpna 2021 č. j. 203 Ex 42978/18-76, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 38, Přerov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku I v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") v části, v níž bylo rozhodnuto o změně v záhlaví uvedeného usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "exekutor"), tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále stěžovatel navrhl zrušení výroku II usnesení exekutora. Tvrzeným důvodem pro zrušení napadených usnesení je porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Exekutor rozhodl napadeným usnesením o zastavení exekuce nařízené k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné vůči stěžovateli jako povinnému (výrok I) z důvodu, že stěžovatel navrhl exekuci zastavit s poukazem na nesprávný údaj o výši vymáhaného příslušenství v exekučním titulu (tj. v platebním rozkazu Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 7. 2018 č. j. 3 C 261/2018-37) a oprávněná se zastavením exekuce souhlasila. Právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal (výrok II), jelikož dle jeho názoru nic nenasvědčovalo absenci dobré víry oprávněné při podání návrhu na nařízení exekuce (na základě vykonatelného exekučního titulu vydaného obecným soudem), povinný byl během nalézacího i exekučního řízení pasivní a ani nezpochybňoval, že oprávněné skutečně dlužil a svůj dluh nesplácel.
Z obdobných důvodů exekutor taktéž vyslovil, že zastavením exekuce zůstávají nedotčeny účinky již provedených úkonů i nároky na již vymožená plnění (výrok III), a vyhradil si vůči stěžovateli právo ponechat si z vymoženého plnění náklady exekuce v celkové výši 54 221 Kč (výrok IV).
3. Proti výrokům II až IV usnesení exekutora podal stěžovatel včasné odvolání, jež krajský soud shledal důvodným. Předně konstatoval, že stěžovatel ještě před vydáním usnesení exekutora dosáhl zrušení exekučního titulu (platebního rozkazu blíže specifikovaného výše v bodě 2) tak, že u Okresního soudu Praha - západ inicioval vydání usnesení ze dne 31. 5. 2021 o opravě výroku platebního rozkazu a dne 8. 6. 2021 podal proti platebnímu rozkazu včasný odpor; objektivním důvodem pro zastavení exekuce byla proto neexistence exekučního titulu.
K procesnímu zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce a vzniku nákladů exekuce krajský soud uvedl, že je nelze přičítat ani oprávněné, která se v době nařízení exekuce opírala o exekuční titul v podobě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu, ani stěžovateli, který v rámci řádně uplatněné procesní obrany dosáhl zrušení exekučního titulu. Taktéž zdůraznil, že provedení exekuce podle titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného.
Napadeným usnesením proto krajský soud změnil usnesení exekutora v rozsahu výroků II až IV tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok I). Rovněž uložil oprávněné povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (výrok II).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud a exekutor při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení nerespektovali ústavně konformní výklad relevantní zákonné právní úpravy a své rozhodnutí řádně neodůvodnili. Z okolností případu dle jeho názoru jednoznačně plyne, že zastavení exekučního řízení zavinila oprávněná, a je proto povinna nahradit jeho náklady; krajský soud ani exekutor však tyto okolnosti v napadených usneseních nezohlednili. V této souvislosti stěžovatel předně argumentuje, že oprávněná při uzavírání úvěrové smlouvy, z níž vymáhaná pohledávka vznikla, nepostupovala s odbornou péčí, jak jí ukládal zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž zejména neposoudila jeho úvěruschopnost. Dále poukazuje na zjevnou nepřiměřenost výše úroků a sankcí ze smlouvy o úvěru, a tím i nemravnost vymáhaného plnění. Konečně si dle jeho tvrzení oprávněná musela být vědoma, že platební rozkaz ve výroku stanovícím výši přiznaného příslušenství překračuje její žalobní návrh, i přesto však z protiprávního stavu těžila.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
6. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformitu řešení otázky zavinění zastavení exekuce, jež má podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vliv na uložení povinnosti k náhradě nákladů exekučního řízení jeho účastníkům.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že k posuzování náhrady nákladů řízení přistupuje obecně velmi zdrženlivě. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319), nález ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10
(N 179/63 SbNU 81) nebo nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11
(N 74/65 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Krajský soud v napadeném usnesení - byť velmi stručně - objasnil, proč má za to, že oprávněná zastavení exekuce nezavinila (a stejně tak je nezavinil ani stěžovatel). Za stěžejní považoval v tomto směru okolnost, že se oprávněná v době podání návrhu na nařízení exekuce opírala o pravomocný a vykonatelný platební rozkaz, jenž byl zrušen až později z iniciativy stěžovatele.
10. Je vhodné zdůraznit, že právě povaha exekučního titulu odlišuje posuzovaný případ od věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19
(N 78/99 SbNU 445), na jehož závěry stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Závěry odkazovaného nálezu se totiž týkají otázky zavinění zastavení exekuce nařízené na podkladě rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky rozhodcem, který neměl pravomoc, a to až po dni 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal - v tomto směru klíčové - usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
11. Byť by závěr krajského soudu, že zastavení exekuce nelze klást k tíži oprávněné, zasloužil bližší odůvodnění, ve světle ústavních požadavků na soudní rozhodování o nákladech řízení obstojí.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu